Seděl na olezlé rudé sedačce v koutě sálu, zatímco po černých zdech se míhala zelená písmena a cigaretovou mlhou se nesla hudba smísená s řevem Davidových obdivovatelek a od fotbálku zazníval smích a štěkot. Byl rád, že ho nikdo neruší, vzpomínal – na to, jak zde seděl před čtyřmi lety poprvé, jak poprvé uslyšel Disciplinární opatření a jejich největší hit „Dětské ska“, jak byl poprvé v pogu a jak si potom připadal dospělý, jak uslyšel poprvé Guaranu. Vzpomínal na Vojtova Stagga, na Vojtova sóla a na Vojtovy tepláky, na to, jak se učil celý text „Nerozhodného sebevraha“ nazpaměť a jak si řekl, že by jednou taky chtěl mít kapelu. Vzpomínal, jak sem o rok později jel autobusem a celou cestu se klepal a chtěl utéct a jak konečně přestal být nervosní, když křičel do mikrofonu „Hůs d fakin bič, aj dont nýd nou frič“ a těch několik lidí dole, kteří se mu tehdy jevili jako dav, mu odpovědělo potleskem. Vzpomínal na zapomenutou legendu, kapelu Cosa Nostra, která hrála emo, a na své kdysi oblíbené Ursa Minor, kteří jako by byli přiletěli z Britských ostrovů. Vzpomněl si na Rock café, na to, jak stál prvně na jeho podiu a věděl, že na tu chvíli nikdy nezapomene, jak přišlo 650 lidí a jak před nimi udělal kotrmelec.
Dopil svého Ferdinanda a položil plastový kelímek na politý stůl. Najednou mu bylo smutno, když si uvědomil, že zítra nebude muset vstávat do školy. Nepřišel se dnes jen bavit, přišel se taky rozloučit. Vstal, je čas naladit si kytaru.
