Balkánské křižovatky-červen 2016

V červnu 2016 vyrazily třídy 2.A a 4.B na velmi zajímavý poznávací zájezd na Balkán, tedy do některých míst bývalé Jugosĺávie. Proč právě tyto třídy a proč právě tam? Celý projekt vznikl díky iniciativě jejich třídních profesorek, a hlavně díky pomoci úžasně obětavé paní Mirely Bémové, jejíž synové studují právě ve výše zmíněných třídách. Rodina Bémova pochází z Mostaru, a tak se Igor a David rozhodli, že svým spolužákům ukáží trochu jiný Balkán, než je v Čechách tak oblíbené a navštěvované jadranské pobřeží.

Během našeho týdenního putování jsme stihli vidět skutečně mnoho tváří oblasti, kde jsou na relativně malém území zkoncentrované četné problémy současné Evropy. A díky rodině Bémových, jejich místním přátelům i průvodcům, které jsme si najímali v jednotlivých lokalitách, jsme byli neustále konfrontováni s pohledem místních lidí na válku, válečnou i ekonomickou emigraci, vyrovnávání se s dědictvím socialistické Jugoslávie i staletí trvajících náboženských a kulturních rozdílů a vlivů, které se střetávají právě na Balkáně.

A tak jsme se brzy ráno procházeli na nezvykle vylidněných Plitvických jezerech a obdivovali tou dobou mohutné plitvické vodopády, a už odpoledne poslouchali zapálený a průhledně manipulativní projev místního imáma v mešitě bosenského městečka Bihač, vybudované v budově bývalé křesťanské katedrály.

V bosenském Sarajevu jsme ráno chodili po stopách Ferdinanda d'Este a jeho nešťastné manželky Sofie, abychom si připomněli, že právě tady jejich zavražděním začala 1. světová válka a obdivovali památky z dob, kdy bylo Sarajevo jedním z měst Habsburské monarchie. Ty budovy nám připadaly povědomé, abychom se poté dozvěděli, že je na sklonku 19. století stavěli čeští architekti. Před polednem jsme obědvali v muslimské čtvrti, kde jsme si připadali jak v miniaturním Istanbulu, a pak zašli do další mešity, kde nám místní imám neméně zapáleně popisoval, jak se praktikují muslimské modlitby. Odpoledne jsme přes románský pravoslavný kostelík pokračovali k hlavní sarajevské katolické katedrále. To už jsme věděli, že na zvláštní rudé stříkance na mnoha místech sarajevské dlažby nesmíme šlapat, protože tyhle "Sarajevské růže", jak jim říkají místní, připomínají místa, kam dopadaly granáty na obležené město. Den jsme zakončili v Tunelu života, jediném únikovém a zásobovacím místě pro 2 roky obležené město. Myslím, že mnozí naši studenti viděli toho dne poprvé zblízka úplně rozstřílené domy. Je jich v Sarajevu stále ještě dost a ještě víc v blízkém Mostaru, kde sice opravili historické centrum a světoznámý most, ale na obytné čtvrti už nezbývá čas a peníze.

A takhle jsme střídaly kultury, náboženství a zážitky po celý zbytek našeho putování – pobořená muslimská pevnost nad řekou Neretvou a další den adrenalinové rafty na téže po deštích rychle pádící divoké řece, krásná příroda národních parků a v nich schovaný protijaderný kryt jugoslávského komunistického vůdce Tita, desítky kilometrů chodeb a dokonale vybavených místností, spousty zbytečně proinvestovaných peněz. Tito do toho krytu ani jednou nevkročil. A mimochodem, mnozí místní na něj dodnes nostalgicky vzpomínají a stále ho obdivují. Ráno poklidná plavba po Skadarském jezeru s pohledem na v mlze se rýsující albánské území, odpoledne úchvatné pohledy na totéž jezero z Jezeského vrchu, jednoho z přístupných vrcholů Lovčenského národního parku. Černohorci tam mají v mauzoleu pohřbeného svého vladyku Petara II. Njegoše.

A na závěr zpátky do turisty navštěvovaných oblastí. Vmísili jsme se mezi postarší Angličany a Němce, kteří si k návštěvě světově proslulého kotorského mořského zálivu a jadranské perly- Dubrovníku vybírají ještě ne tak teplý červen. Mimochodem v Dubrovníku jsme si připomněli další z vlivů, které se otiskly do tváře Balkánu-Benátčany, a tak jsme se poslední den ocitli mezi typicky italskými arkádami a trochu omšelými paláci .

Mirelo, Igore, Davide, děkujeme, že jste nám ukázali Balkán mnoha tváří, Balkán, jaký bychom nemohli navštívit s žádnou cestovkou.