O nezapomenutelném červnovém výletu 4.B s doplňky a veleváženými profesorkami Haškovou, Šilhánkovou a Podzimkovou s jejím ctihodným chotěm (znáte z TV).
Velmi jsem se podivil, když jsem v autobuse (Oranžovém démonu) nenalezl svůj batoh. Nějakou dobu jsem přemýšlel, než mi došlo, že jsem batoh zanechal na odpočívadle v Rozvadově, kde jsem z něj vyndával rohlíky. Tehdy jsem se rozhodl, že už nikdy nebudu šetřit na jídle. Nebylo však třeba příliš se rozčilovat, neb občanský průkaz jsem měl v kapse a většina oblečení dlela ve druhém zavazadle. Řekl jsem si, že v takové situaci je důležité nelpět na materiálních hodnotách a užít si výletu.
Po bezpočtu hodin jízdy a jedné hodině plavby jsme vyskákali z Oranžového démona na půdě Spojeného království dychtíce nadechnout se křišťálu rozpuštěného v tamním vzduchu a provětrat své zadky. Plni vzrušení vystoupali někteří jedinci na kopeček vedle silnice a jejich očím se naskytl překrásný pohled na Lake District, zemi oplývající horami, jezery, ovcemi a jejich exkrementy, které často zaměstnávaly spíše podrážky než oči, a kdo chtěl mít podrážky čisté, neviděl krajinu. Ubytovali jsme se v hotelu, jenž byl také krásný, a kde si na snídani (jež byla krásně anglická) mohl každý, komu to nebylo trapné, přidat, kolikrát chtěl, čehož jsem hojně využíval, a odporně jsem se přejídal párky a slaninou, neb jsem po příhodě z Rozvadova neměl jídlo ani peníze. Krom výše zmíněného jsme si toho v Jezerní oblasti za pár dní stihli prohlédnout mnoho – staré hřbitovy, zřícená opatství, musea, hospody.Mnoho jsme se toho také dověděli o životech jezerních básníků, navštívili jsme rozličná místa s nimi spjatá a - kéž by napořád - zůstal v nás obraz té zvláštní krajiny, kde Wordsworth, Coleridge a další psali své romantické verše.
… on zastavil se v ticho naslouchaje,
tu horské bystřiny mu tichý ševel
až v srdce sáh, tu nevědomě v duši
mu trysklo vše, co viditelné kolem
ten slavný obraz s chmurným věncem skal,
ty lesy kolem s neurčitým nebem,
jež v tichém jezeru se zrcadlily …
/Wordsworth/
Z lůna přírody jsme se mžikem přenesli do víru města Yorku alias Jorviku s mírně megalomanskou katedrálou, velmi starou historií a museem, kde to sice páchlo močí, ale zato disponovalo funkčním strojem času. Strávili jsme v Yorku dva dny a dvě noci, rozděleni po dvojicích a trojicích mezi místní rodiny, jež ale nebyly všechny anglické. Pro mě a mé dva přátele si přišla paní, již náš průvodce nazval „hodnou mámou“, ve skutečnosti se jmenovala Jackie, ale přezdívka se brzy ukázala být velmi příhodná. Rodina, jejíž ona je duší, není nikterak bohatá a je docela prostá, ale každý její člen se věnuje nějaké dobročinné činnosti. Za akomodaci a alimentaci studentů dostane zaplaceno méně, než za ně utratí, přesto už jich ubytovala skoro sedm set, a tak prohlížení alb s jejich fotografiemi bylo trochu úmorné. Podle vyprávění ostatních jsme měli velké štěstí, že na nás připadla právě Hodná máma. S díky jsme se s ní rozloučili, nasedli do Démona a vyrazili ku Londýnu, jehož prohlídka byla poslední etapou našeho velmi zdařilého výletu. Byl jsem moc rád, že jsem se ho zúčastnil, stejně jako osoba, která teď v mých džínech a větrovce cestuje po světě na můj pas a za moje peníze, čtouc při tom mého Dona Quijota a pokuřujíc z mého kdysi tak milého bongu …
Uctění památky mrtvé ovce umnou hrou na ukulele
Studenti naslouchající výkladu paní profesorky nad hrobem Williama Wordsworthe
Manželé Podzimkovi hrdinně zdolávající strmá skaliska
Paní Profesorka Hašková se synem neohroženě překonávající zrádný přechod přes řeku
Další fotografie na http://www.gvp.cz/~ruzicka/lakedistrict09/