,,Kolik vás je? Kolem deseti… no, pojďte dovnitř. A odkud jste? Gymnázium říkáte? Hmm. Že jste spíš humanitně zaměření? Aha...“ Přibližně takhle nás vědci vítali ve svých svatyních. Někteří se zatvářili skoro soucitně, když viděli naše rozpačité výrazy po otázce: ,A kolik toho umíte z fyziky?‘ Většinou měli ale k soucítění daleko; krátce si skousli ret, jak v myslích přepínali na styl přednášky vhodný pro ,ty humanitní‘, a pak se do toho pustili…
Biomechanika, dynamika vibrací, diagnostika materiálů, elektrické stroje, ultrazvukové metody… Viděli jsme mnoho. A dokonce i těm, kteří s fyzikou příliš důvěrný vztah neudržují, bylo řečeno a předvedeno množství užitečných věcí. Kdyby teď totiž někomu z nás bylo vyhrožováno vpravením umělého kolene nebo třeba chlopně, alespoň bude tušit, za jakým stolem seděla chytrá, trochu zvláštní, ale svou prací naprosto fascinovaná hlava, která zmíněná zařízení přivedla na svět (případně otestovala jejich výdrž). S představou, že nad stolem právě tohoto vědce nejspíš visí plakát Matrix Revolution, se už musí každý vyrovnat po svém. Mně docela stačí, že až příště poletím letadlem, určitě si vzpomenu na roztržitého muže hledícího bezmála láskyplně na dřevěný, zeleně natřený tunel určený ke zkoumání proudění vzduchu (kterému je ,,sice už přes padesát, ale pořád slouží!“); nebo že až budu příště číst o šikovných zlodějích, kteří se pomocí kyslíkového plazmatronu prořezali skrz ocelové dveře trezoru, budu si umět představit proud termického plazmatu ve 3D.
Fyzikové jsou zvláštní; ti starší, ti mladší… nejspíš všichni do jednoho. Co jim ale určitě nelze upřít je jejich fascinující zapálení pro věc, které by jim i leckterý beznadějně humanitně založený člověk skoro záviděl.