Premiérový zájezd: GVP in Egypt

Únavná cesta na jiný kontinent

Jedenáctého listopadu dopoledne se naše výprava, složená z 29 studentů ze tříd 4.B, 4.C, 2.E, 2.F a 3.E, paní profesorek Jáskové a Birhanzl a pana profesora Babiery, vedoucího zájezdu, sešla na pražském letišti. Po počátečních mírných zmatcích, kdy většině z nás navíc nebylo z důvodu omezené kapacity dovoleno vzít si svá pečlivě zvážená a limity splňující kabinová zavazadla na palubu letounu, jsme všichni zdárně odletěli do Athén. Abychom efektivně využili čas, který zbýval do navazujícího letu, vyrazili jsme městským autobusem do historického centra města. Během vyčerpávající hodinové jízdy přecpaným vozidlem jsme viděli nádherný západ slunce. Kolem mnoha památek, majestátních budov a archeologických nalezišť jsme prošli k bistru, kde jsme si dali chutnou řeckou večeři, a poté jsme se autobusem opět vrátili na letiště. Krátce před půlnocí jsme vzlétli a opustili Evropu.

athénský Parthenon

Do Káhiry jsme přiletěli okolo druhé hodiny ranní místního času. Navzdory varovným slovům o zvýšeném riziku ztráty odbavených zavazadel se každý majitel se svým kufrem šťastně shledal. Vyzvedli si nás vedoucí skupiny Mohamed a průvodce stejného jména, jemuž ale všichni říkali Mido, z cestovní agentury a autobusem jsme se vydali k hotelu. Odpočinek na hotelovém pokoji nás ovšem čekal až večer. Spánek jsme si měli dopřát v autobuse, což byl ovšem složitý úkol. Poznali jsme totiž první z význačných zvyků Egypťanů: při jízdě motorovými vozidly často a hlasitě troubí.

Když jsme k hotelu dorazili a autobus zastavil, čekalo nás další překvapení. Hodiny ukazovaly přesně 4:44, když se z reproduktorů umístěných někde velmi blízko ozval hlasitý arabský zpěv. Z celé skladby jsme rozuměli jen dvěma slovům refrénu: „Allahu akhbar.“ Po chvíli nám došlo, že to muezzin vyzývá muslimy k jedné z pěti denních modliteb. Ale proč tak brzy ráno? Zpěv neutichl po dobu nejméně pěti minut. I ti, kterým se předtím podařilo usnout, byli vyrušeni. Autobusem se brzy začal nést smích nad nečekanou situací. Ze všech výzev k modlitbě, které jsme v Egyptě slyšeli (a nebylo jich málo), byla tato bezpochyby nejdelší.

Káhira

V 6 hodin ráno jsme opustili autobus a zavítali do restaurace poblíž na pravou egyptskou snídani. Falafel, místní výtečný plackový chléb připomínající pitu, humus a čaj nám pomohly získat alespoň trochu energie.

Hned ze snídaně jsme odjeli do blízké Gízy. Naším cílem bylo vidět 3 velké pyramidy – Cheopsovu (Chufuovu), Rachefovu a Menkaureovu. Už z autobusu se nám na ně naskytl nezapomenutelný pohled, a z blízka na nás tyto prastaré, majestátní a ohromné stavby, které jsou dodnes opředeny mnoha tajemstvími, udělaly ještě větší dojem. Vidět je bylo magické. Jedná se přece o jeden z divů světa.

Nezapomenutelným, vzrušujícím a nevšedním zážitkem byla také jízda na velbloudech okolo pyramid. Slovy se to skoro nedá popsat. Jediné, co nám ji trochu znepříjemnilo, byla nezměrná touha místních, kteří tuto atrakci provozovali, po bakšiši (penězích navíc za dobře odvedenou službu). Přesto soudím, že za těch pár dolarů tato úžasná zkušenost stála.

Z velbloudích hřbetů jsme zahlédli z dálky i sfingu, na niž jsme se pak jeli podívat také zblízka. Cestou k monumentální soše i zpět do autobusu jsme se také poprvé setkali s jevem typickým pro návštěvu jakékoli egyptské památky: protáhlou uličkou plnou stánků a prodavačů, kteří se urputně snaží vnutit turistům své zboží a usmlouvat s nimi pro sebe výhodnou cenu.

Pokračovali jsme do Dahšúru, kde se nacházejí dvě další významné pyramidy. Lomenou pyramidu jsme si prohlédli tradičně zvenčí, ale Červenou pyramidu jsme poznali i zevnitř. Úzkou, příkrou, stísněnou chodbičkou s nízkým stropem jsme ve velkém horku sestoupili dolů. Bylo to zajisté čarovné, ocitnout se uvnitř pyramidy, ale cesta dovnitř i ven se ukázala býti extrémně namáhavá. O to silnější je zážitek, který jsme si celí zpocení odnesli.

výstup nahoru z Červené pyramidy

Poslední lokalitou, kde jsme mohli obdivovat pyramidy, byla Sakkara. V rozlehlém areálu se nachází mnoho malých rozbořených pyramid, hrobek i jiných staveb ve více či méně zachovalém stavu. Nejvýznamnější z nich je Džoserova pyramida, první a nejstarší stavba svého druhu vůbec. Prozkoumali jsme vnitřek další menší pyramidy a jedné hrobky, kde jsme mohli na stěnách pozorovat bohatou hieroglyfickou výzdobu. A po náročném dni jsme se plni zážitků, nikoli však energie, konečně vydali na cestu k hotelu.

Džoserova pyramida

Pokud nám ten den něco scházelo, tak připojení k internetu a spánek. Večer jsme oba problémy vyřešili, ten první zakoupením a zaktivováním egyptské SIM karty od firmy Orange, a ten druhý pořádným odpočinkem na pokoji.

Druhý den jsme zahájili návštěvou středověké citadely v centru Káhiry, jejíž dominantou je mešita Muhammada Alího neboli Alabastrová mešita s nádhernou vnitřní světelnou výzdobou i vybavením. Při vstupu dovnitř si dívky kupodivu nemusely zakrývat vlasy, ale všichni jsme si museli sundat boty (které Mido svým přízvukem nazýval „chews“). Nemalá část naší výpravy si ráno vzala bílé ponožky…

Kde jinde než v muzeu by člověk chtěl hledat rozsáhlé sbírky nádherných a zajímavých historických exponátů. V Káhiře jsme navštívili muzea dvě. Nejprve Národní muzeum egyptské civilizace, kde jsme si kromě různých artefaktů, sošek, šperků, nádob i koberců mohli zblízka prohlédnout mumie 22 starověkých králů (faraonů) a královen. Ty sem byly slavnostně převezeny teprve minulý rok a pochopitelně nás fascinovaly nejvíce. Dále jsme zavítali do výrazné růžové budovy Egyptského muzea, kde jsme viděli bohaté množství nadživotně velkých soch, sarkofágy, ale i mumifikovaná zvířata, a světově proslulý poklad krále Tutanchamona včetně jeho mumie a zlaté masky.

Dalším typickým rysem návštěvy památky v Egyptě, který opravdu nikdy nechyběl, byly pochybně důkladné bezpečnostní kontroly podobné těm na letišti. Každý z nás musel projít rámem a svůj batoh poslat přes detektor kovu. Na některých místech jsme toto museli absolvovat několikrát za sebou.

Z Egyptského muzea jsme se vrátili na letiště. Sotva jsme dokázali věřit, že jsme právě tam přicestovali teprve před necelými dvěma dny. Za takto krátkou dobu jsme zvládli vidět tolik světoznámých památek, i běžný život a spoustu nedostatků města, zejména co se hygieny týče.

Asuán

Asi hodinovým vnitrostátním letem jsme se přemístili z Káhiry do Asuánu. Přiletěli jsme okolo půlnoci. Na místním letišti si nás vyzvedl náš nový průvodce Mohamed Ali. Kvůli bezpečnostní přestávce autobusu jsme museli strávit převážnou část noci v přístřeší místní restaurace. Někteří z nás si tam objednali pití, jiní i jídlo. Tomu se říká noční svačinka.

Okolo čtvrté hodiny ranní pro nás autobus znovu přijel a vydali jsme se s ním na asi čtyřhodinovou cestu do chrámového komplexu Abú Simbel. Ten se nachází na úplném jihu Egypta poblíž hranic se Súdánem. Leží na břehu Násirova jezera a je proslulý mj. tím, že při budování této ohromné nádrže musel být rozebrán na kousky a přenesen na bezpečné místo (kde stojí nyní), aby nebyl zatopen. Samotný Abú Simbel se skládá ze dvou chrámů: velkého, který Ramses II. nechal postavit pro sebe, a menšího, jenž je věnován jeho hlavní a oblíbené manželce Nefertari (ano, zrovna tento faraon měl manželek opravdu hodně...).

Velký chrám v Abú Simbel

Po návratu do Asuánu jsme se ubytovali na lodi Nile Carnival, která druhý den vyplouvala po velké řece směrem do Luxoru. Odpoledne jsme si dopřáli zasloužený odpočinek u bazénu na horní palubě či na pokoji. Večer někteří z nás šli s Mohamedem do města, aby se podívali na souk (arabský trh).

Loď měla vyplouvat zhruba ve 14:30 a do té doby jsme měli nabitý program. Nejdříve jsme se jeli podívat na ohromný Nedokončený obelisk, který mohl stát po boku těch např. v Karnaku, ale protože na něm došlo k vytvoření prasklin, nechali jej staří Egypťané ležet tam, kde jej vytvářeli. Přínosem pro nás byl, neboť jsme na něm a v okolní lokalitě mohli vidět, jakými technikami staří Egypťané dokázali zpracovávat vápenec a vytvarovat z něj takové monumentální a kolosální stavby.

Jako další jsme navštívili chrám Philae, ležící na ostrově uprostřed přehrady. Tam i zpátky nás dopravila maličká loďka. Komplex z řecko-římského období egyptských dějin patří mezi jeden z nejnavštěvovanějších v Egyptě, a po příchodu na místo nám bylo hned jasné proč. Je také jedním z nejzachovalejších chrámů.

Cestou zpět na loď jsme se zastavili na hrázi Asuánské přehrady, již velmi bedlivě střežili po zuby ozbrojení egyptští vojáci (ostatně jako mnoho dalších míst). Pohled na ohromnou vodní plochu byl nádherný, skoro jako by to bylo moře.

Plavba lodí po Nilu

Na loď jsme i přes kolonu dorazili včas (vyplula stejně s asi dvouhodinovým zpožděním, tudíž jsme nemuseli mít důvod k obavám). Opět jsme si mohli vychutnat volné odpoledne, spolu s exotickým ovocem (guava, granátové jablko, datle) a širokou škálou místních dezertů. Problémem ovšem bylo, že ani zde (stejně jako v ostatních hotelech, kde jsme pobývali) neměli nejmenší tušení, co je to bezlepková dieta.

Večer za tmy jsme navštívili nasvícený chrám Kom Ombo a přilehlé muzeum mumifikovaných krokodýlů, které v této lokalitě lidé kdysi chovali. Náš zájezd přilákal pozornost houfů prodejců, kteří nám opět horlivě nabízeli všemožné šátky, náramky a další suvenýry.

západ slunce na Nilu

chrám Kom Ombo

Jelikož brzkého ranního vstávání není nikdy dost, další den jsme již v 5:45 vyráželi na návštěvu dalšího chrámu, tentokrát v Edfu, kam loď přes noc doplula. Na místo i zpět nás dopravily kočáry tažené jedním koněm, které se nám společně s kočími, již urputně vymáhali svůj toužený bakšiš, a silnicí, o které by se dalo říct vše, jen ne to, že byla hladká, se spořádaným provozem a dobře udržovaná, postaraly o skutečný adrenalinový zážitek. Oproti rušným ulicím prostor chrámu působil, jako bychom vstoupili do jiného světa.

Po návratu na mnohé z nás čekalo milé překvapení:

Za celý den plavby jsme si opět měli možnost odpočinout. O další zážitek se těm z nás, kteří se zdržovali na horní palubě, postarali místní prodejci, kteří se před plavební komorou, do které naše loď plula, na svých malých lodičkách přiblížili k nám a začali všem na palubě nabízet a házet své zboží. Jaký systém měli ve vymáhání peněz, to nevím, ale zcela jistě to bylo zajímavé.

Večer jsme dopluli do Luxoru, kde loď zakotvila, a plavbě tak byl konec.

Luxor

Rychle jsme nastoupili do dalšího autobusu a pospíchali do centra města. Naším cílem bylo dorazit k Luxorskému chrámu včas, abychom jej stihli vidět při západu slunce. Podařilo se. Po setmění jsme si rozlehlý komplex působivých vysokých pylonů, sloupů a obelisků měli čas pořádně prohlédnout. Mnozí z nás se prošli také po části aleje sfing, která ve starověku spojovala tento chrám s nedalekým komplexem v Karnaku. Dnes bohužel již celá průchozí není, ale své kouzlo přesto má.

Poslední večer na lodi jsme v rámci jí připraveného programu byli svědky jedinečných tanečních schopností pana profesora Babiery.

Už tradičně jsme loď opustili brzy ráno, tentokrát i se všemi zavazadly, a vydali se naposledy obdivovat egyptské památky. Den jsme zahájili návštěvou Údolí králů, pohřebiště faraonů z Nové říše, a to včetně celkové prohlídky 3 hrobek. Sestup do nich byl oproti sestupu do pyramid téměř nesrovnatelně snazší a pohodlnější. Nejvíce na nás zapůsobily stěny vnitřků hrobek, jež byly celé pokryté symbolickými barevnými hieroglyfickými výjevy, zobrazujícími převážně představy starodávné civilizace o posmrtném životě.

Dále jsme v rychlosti navštívili chrám královny Hatšepsut a Memnonovy kolosy.

V místní restauraci jsme si naposledy pochutnali na egyptských specialitách a malou loďkou se přeplavili na druhý břeh Nilu, abychom poznali poslední památku na našem seznamu – chrámový komplex v Karnaku, ten největší ze všech. Celý jsme si jej sice projít nestihli, ale i tak jsme toho viděli mnoho, včetně vysokých pylonů, sloupů, obelisků, velkých soch, sošky skarabea, okolo níž má člověk oběhnout kolečko, aby měl štěstí, posvátného jezírka a druhého konce aleje sfing. Tyto sfingy se oď těch v Luxoru liší tím, že mají ovčí hlavy, symbolizující egyptského boha plodnosti.

Odpočinek v Hurghadě

Když jsme Karnak opustili, ukončili jsme tak svou vyčerpávající (jen v tom nejlepším smyslu!) pouť po památkách. Odebrali jsme se k autobusu na poslední dlouhý přejezd. Kvečeru jsme dorazili do své poslední destinace – Hurghady. Po nabitém programu celého týdne jsme v Čechy velmi oblíbeném turistickém středisku měli celý den na regeneraci a relaxaci před návratem do Prahy. Mohli jsme si také užít slunné počasí, zatímco nás děsily zprávy z domova, že v Česku má v době našeho příletu mrznout a sněžit. Poslední celý den nám byl dán volný program. Většina z nás jej strávila na pláži u Rudého moře, v němž jsme se samozřejmě neváhali vykoupat. Zažili jsme prakticky prázdninovou pohodu. V místním obchůdku jsme za pevně stanovené ceny (tedy bez smlouvání, které některé účastníky zájezdu děsilo a jiné bavilo) nakoupili suvenýry pro sebe, své rodiny a přátele. Mnozí z nás však přitáhli pozornost místních komárů.

Přišla sobota 19. listopadu a náš zájezd se pomalu, ale jistě uchýlil ke konci. Dopoledne jsme si ještě na chvíli užili moře a pláže, ale už v půl jedenácté jsme se museli se zabalenými kufry naposledy shromáždit na recepci a nasednout do autobusu, který nás dopravil na letiště. Tam jsme dokoupili poslední suvenýry a dobroty na cestu. Pak už nám nezbývalo nic jiného než nastoupit do letadla mířícího do Prahy. Vzlétli jsme z místa, kde se teplota pohybovala okolo 25 ˚C, a po více než čtyřech hodinách letu přistáli zpátky doma, kde byla teplota pod nulou a zemi pokrýval sníh. Po půlhodinovém čekání na bagáž bylo potvrzeno, že expedice byla úspěšně dovedena až do konce: všichni účastníci i všechna jejich zavazadla a osobní věci se navrátili do Prahy v nepoškozeném stavu.

A to byl konec. Rozloučili jsme se a postupně se rozprchli každý svou cestou do mrazivého venkovního prostředí, hledajíce automobily či vozidla MHD, jež nás měly odvézt domů. A přestože se čas zájezdu naplnil, vzpomínky a zážitky, které jsme si z něj přivezli, s námi zůstanou ještě hodně dlouhou dobu.

Bylo to úžasné, děkujeme!