Dne 23.2. se nás okolo padesáti sešlo na letišti Václava Havla. Všichni byli unavení z brzkého vstávání, natěšení a plni očekávání. Každý držel svůj roztomile malý kufr, jehož zabalení představovalo malý hlavolam. Každý kus oblečení jsem obrátil v ruce nejméně dvakrát a pokládal si otázku, jestli ho opravdu budu potřebovat. Tedy alespoň pro mě byla tato situace nová, protože na 10 dní si s sebou obvykle beru více věcí. Vše šlo jako na drátkách a na letiště v Tel Avivu jsme dorazili jen s malým zpožděním. Tam jsem nabyl hned první cennou zkušenost. Potřeboval jsem si odskočit na záchod a nechal jsem svůj kufr hlídat Filipovi. Na něj začala volat ostraha letiště, že tam nemůže stát a on můj kufr nechal ležet ladem. To se samozřejmě znovu nelíbilo ostraze, protože se zapomenutými kufry nejsou nejlepší zkušenosti. Neštěstí je pan profesor Babiera (přezdívaného Mr. B) přesvědčil o nevinnosti mého kufru.
Následně se vše odehrávalo v klidnějším duchu. Poprvé jsme nasedli do izraelského autobusu a seznámili se s naším průvodcem. Byl jím Izraelec Danny, který uměl výborně česky, zaručoval klidný průběh zájezdu a příjemnou atmosféru a jeho typické: „Okey, Češi.“ jsme za den slyšeli mnohokrát. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že právě začalo pravé poznávání, a že cesta do Izraele se ze snu stala realitou. Vše pro mě bylo úplně nečekané a nové. Hned první věcí, která mě v Izraeli zarazila, bylo množství odpadků kolem silnic. Čekal jsem zemi čistou podobně jako u nás nebo v západní Evropě. Dorazili jsme do Jeruzaléma.
Průvodce Danny. Okey, Češi?
Naší první zastávkou bylo tržiště Mehane Yehuda. Do blízkovýchodního světa jsme skočili rovnýma nohama Co jiného je těžší než usmlouvat cenu? Nikde ani jedna cenovka a prodavači neuměli moc anglicky. Celou dobu jsem se těšil zpět na naše cenovky a každý nákup byl krokem do neznáma. Další zastávkou byla Olivová hora, kde nás čekala první skupinová fotka a výhled na Jeruzalém. Dále jsme sešli kolem židovského hřbitova, kostela Domina Flevita a kostela Všech národů v zahradě Gethsemane z hory dolu. Po setmění jsme navštívili Západní zeď Chrámu zvanou Zeď nářků. Podle Židů začíná nový den už po setmění a tím pádem již začal šabat, a proto jsme směli s údivem koukat na veliké množství modlících se Židů. Ve vzduchu byla až cítit víra a úplně mě pohltila svatá atmosféra. Večer jsme byli ubytováni v příjemném hostelu Post, který nás přivítal chutnou večeří. Na čtyři noci byl naším výchozím bodem k denním výletům. Tento hostel můžu vřele doporučit každému, kdo by chtěl Jeruzalém navštívit.
Druhý den jsme se vydali dále poznávat Jeruzalém. Ráno jsme navštívili oba dva Boží hroby. Prošli jsme se po hradbách Starého města a zhlédli Davidovu hrobku. Já osobně jsem snědl svojí první Šawarmu (něco podobného jako je kebab), a že jsme je jedli skoro každý den. Odpoledne nám zbyl čas na návštěvu Izraelského muzea.
Nazítří jsme já a několik dalších odvážlivců vstávali již kolem páté, abychom se podívali na prázdný Boží hrob. V sobotu byla fronta příliš dlouhá a Mr. B navrhl její návštěvu brzy ráno. Zatímco jsme čekali na otevření, byla před námi odsloužena římskokatolická mše, která mě velmi oslovila. Přes den nás čekal Hezechiášův tunel s brozením vodou, tunely pod Západní zdí a některé Chrámová hora. Udělali jsme i zastávku u izraelského parlamentu Knesset a později odpoledne i výborně zpracované muzeum Yad Vashem. Všichni zaujatě hltali tragické události holocaustu a jen stěží chápali, jak se něco takového mohlo stát. Snad nikomu nestačil vyhrazený čas.
V pondělí jsme opustili Jeruzalém a zavítali k Mrtvému moři. První na programu byla pevnost Masada (poslední místo odporu židovských povstalců proti Římanům a mimochodem výborné místo pro hraní na schovávanou). Dále jsme se prošli v národním parku Ein Gedi, který skrývá nádherné vodopády. Oběd se nacházel v Kumránu, kde byly nalezeny velmi staré svitky Tóry. Nedoporučuji kupovat jakékoliv jídlo, celý nákup byl dost nepříjemý a několik z nás si odnášelo pocit, že zaplatilo více než muselo. K večeru jsme se stihli ještě vznášet na hladině Mrtvého moře a důkladně se namazat léčivým bahnem.
Pevnost Masada
Následující den jsme opustili Jeruzalém a vydali se k Caesarei s městem a akvaduktem, chvíli se rozplývali nad nádhernými, dokonale zelenými trávníky v zahradách víry Baha'i v Haifě. V Akře se mi konečně podařilo ukořistit levný oběd. Pita placky s humusem jsou absolutní topka pro šetřivé studenty a ani není potřeba v pekařství ukazovat ISIC kartičku. Po obědě si dámské část osazenstva zakryla vlasy šátkem a podívali jsme se do mešity el-Džazar. Po přejezdu pod horu Tábor většina z nás vyškrábala na vrchol. Za zmínku určitě stojí chodecký finish, který se strhl o prvenství na vrcholu. Nejvíce sil nakonec zbylo dlouhonohému Vencovi, který zvolil i nejkratší cestu do kopce. Podívali jsme se do chrámu Proměnění Páně, po cestě dolu z kopce sledovali nádherný západ slunce, přejeli do Nazareta a večer se prošli k oběma kostelům Zvěstování panně Marii. Po zhýčkání hostelem Post, nám již večeře tolik nechutnala. Pozdní večer vyplnila oblíbená hra na vlkodlaky, kterou umě organizoval pan profesor Fajfr.
Aquadukt v Caesaree
Západ slunce pozorovaný z hory Tábor
Na poslední den února nás kvůli dehydrataci opustil Matyáš v doprovodu pana profesora Fajfra. V místní nemocnici se o něj dobře postarali. Až do konce pobytu pro nás byl výstrahou, abychom dodržovali pitný režim. My jsme zatím zvládli vodopády národního parku Banias, nahlédnutí do života v Kibbucu Amiad. Mě překvapilo, že už kibbuc dávno nefunguje tak, jak mě učili ve škole. Za své vzalo i vlastnění všemi, hlasování o všem a společná výchova dětí. I přesto mi přišel jako velmi příjemné místo k životu. Velkým zážitkem bylo shlížení z Golanských výšin na válkou poničenou Sýrii. Nikdy jsem nebyl konfliktu tak blízko. Doufám, že střelbu, která zabíjí lidi, jsem slyšel naposledy v životě. Po cestě zpět jsme se ještě stihli vyfotit u izraelských tanků.
První březnový den jsme strávili koupáním v příjemně teplé vodě termálních pramenů Gan Hašloši a přechodem hranic do Jordánska. Museli jsme se rozloučit s izraelským řidičem Mustafou a průvodcem Dannym. Byl nám přidělen nový autobus. Největší jaký je v Jordánsku k dostání, i přesto jsme se do něj nevešli všichni a někteří se vezli v minivanu. Prohlédli jsme si ruiny římského města Gerasy, které mě překvapilo svojí rozlehlostí. Naše první jordánské ubytování se nacházelo v hlavním městě Ammánu. Hotel byl vybaven výřivkou i bazénem, které jsme večer nadšeně uvítali.
Všechny krásy Jordánska na jedé fotce
Co bylo na programu další den? Další jízda autobusem, zastávka u byzantského kostela sv. Jiří v Madabě s nádhernou mozaikou, a potom konečně hlavní cíl dne přírodní rezervace Dana. Rezervace nebývá většinou poznávacími zájezdy navštěvována. Pro paní průvodkyni to bylo také poprvé. Všichni zvládli 3 hodinový hike, o kterém Mr. B prohlásil, že už ho nikdy kvůli náročnosti nebude opakovat. Ubytování ve vesničce bylo nezapomenutelným zážitkem. Celý večer jsme popíjeli přeslazený bedujínský čaj ve společenské místnosti a při přechodech mezi budovami nás naháněli hlídací psi.
Mr. B na pěším výletě
Zájezd už se pomalu začal chýlit ke konci, ale nás ještě čekal jeden z novodobých divů světa skalní město Petra. Někomu mohlo být povědomé z filmu Indiana Jonse. Celý den jsme chodili mezi skalními paláci a obdivovali se píli starověkých Nabatejců. Poslední večer v Jordánsku nás hostil camp v pouštním údolí Wadi Rum. Bedujíni pro nás připravili vynikající večeři a příjemný večerní program.
Skalní město Petra
Poslední den jsme strávili přejezdem do Tel Avivu a jízdou v džípech po poušti. Jediným malým zádrhelem na hranicích byl korán v kufru pana profesora Fajfra. Po zodpovězení několika otázek a ujištění, že nevykládá radikální islám, byl naštěstí puštěn do Izreale. V Tel Avivu jsme už jen utratili poslední šekely a zamáčkli slzu, že celý zájezd tak rychle utekl.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem zúčastněním, hlavně našemu pedagogickému dohledu, průvodcům, řidičům a všem příjemným lidem, které jsme po cestě mohli potkat. Byl to ten nejlepší poznávací zájezd, na který jsem mohl jet.