Časně zrána 18. října jsme vyrazili spolu s profesory Mandovou a Svobodou autobusem do Krakova, starobylé metropole Malopolského vojvodství. Během cesty nám byly podány potřebné informace ohledně polských starších a zejména novějších dějin. Nemalý prostor byl věnován též zeměpisnému přehledu našeho severního souseda a jeho současné úloze v rámci středoevropského regionu. Počasí i dopravní situace nám přály, a tak jsme dle plánu dorazili do našeho cíle – krásného města na Visle, které je právem považováno za kulturní těžiště celého Polska.
Naší první zastávkou byla židovská čtvrť Kaziměř, která nese jméno po významném polském králi Kazimíru III. Velikém. Během nacistické okupace Polska za druhé světové války byla tato městská čtvrť přetvořena v neblaze proslulé židovské ghetto, z něhož bylo do konce roku 1944 deportováno přes 60 tisíc obyvatel do nacistických vyhlazovacích táborů, zejména do nedaleké Osvětimi. Přestože jsme Kaziměř prošli poněkud svižně, ty nejdůležitější památky – Stará synagoga, synagoga Remu, tržiště – na nás i díky zasvěcenému výkladu profesorky Mandové zanechaly silný dojem. Následovala návštěva blízké továrny Oskara Schindlera, německého podnikatele s moravskými kořeny. Celý rozsáhlý objekt je dnes přeměněn na zajímavé muzeum zaměřené na válečné období a Schindlerovy záslužné činy ohledně záchrany 1200 lidských životů od jisté smrti v plynových komorách. Na hostel jsme dorazili patřičně unaveni až ve večerních hodinách. Následovalo pouze ubytování a volný program před brzkou večerkou.
Druhý den jsme brzy ráno opět nastoupili do našeho autobusu a směřovali do cca 70 km vzdáleného koncentračního tábora v Osvětimi (Auschwitz), který představoval hlavní bod naší tematicky zaměřené exkurze. Během cesty se nám dostalo obsáhlého výkladu ohledně problematiky holokaustu jakožto historického tématu s přesahem do literatury, sociologie a psychologie. Náročná šestihodinová prohlídka byla vedena ve slovenštině, což nám nikterak nevadilo. Hrůzná atmosféra na nás padla ihned u vstupní brány s nápisem ,,Arbeit macht frei” (práce osvobozuje). Ponuré cihlové domy zarovnané do úhledných řad v nás vyvolávaly svazující pocit úzkosti. Pravda se nám zde zjevovala ve své nahotě – nelidské podmínky, všudypřítomná beznaděj a stále se vkrádající otázka „Čeho všeho je člověk vůbec schopen?“. Pocit odlidštění v nás nepopsatelně zesílil po následném přejezdu do Osvětimi-Březinky (Auschwitz-Birkenau), pověstné „továrny na smrt“ a cílové stanice pro většinu deportovaných. Mnozí z nás jsme jistě prožili šok. Již samotnou rozlohou se na tomto místě zlo demaskovalo samo. Lidé zde v otřesných podmínkách přežívali v přestavěných dřevěných stájích pro koně. Poměry zde panovaly hrůzostrašné a nepopsatelné…a vzadu jsme spatřili jako memento dodnes se k nebi tyčící trosky plynových komor a krematorií. Přestože paní průvodkyně vedla obsáhlý zajímavý výklad, dalších slov již nebylo třeba. Pochopili jsme a mlčeli všichni. Se smíšenými pocity jsme pak v pamětním centru františkána otce Maksymiliana v nedalekém městečku Harmenží absolvovali prohlídku uměleckého díla Mariana Kołodzieje Labyrint zachycujícího autorovy osobní zážitky coby vězně číslo 432 z pobytu v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Obrazů, které s výraznou uměleckou invencí zachycují úděsné prožitky, bylo vskutku mnoho. Expozice zajímavým způsobem doplnila celou naši představu o hrůzách koncentračních táborů, a tak jsme zbytek dne měli o čem přemýšlet.
Zítřejší dopoledne bylo zaměřeno na poznávání krás historického Krakova. Postupně jsme shlédli Collegium Maius – hlavní sídlo Jagellonské univerzity, Královský rynek s tržnicí, radnici, památník básníka Adama Mickiewicze, Mariánskou baziliku a mnoho dalších pamětihodností. Prohlídku jsme následně zakončili návštěvou impozantního královského hradu Wawel s malebným výhledem na Krakov a polskou národní řeku Vislu. Odpoledne nás čekala již pouze cesta zpět do Prahy, během níž jsme si promítali film Schindlerův seznam, který se natáčel v autentických, pro nás již známých místech Krakova. Přestože mnozí z nás tento slavný Spielbergův film z roku 1993 již viděli, vnímali jsme jej nyní mnohem intenzivněji…a vůbec „tak nějak jinak“. Stále jsme se v myšlenkách vraceli a přemýšleli.
Obě maturitní třídy si naši poslední společnou exkurzi zaměřenou na jedno z nejtemnějších období moderních evropských dějin náležitě nejen užily, ale – a to je, myslím, mnohem podstatnější – také zažily.
