Chci tě mít
tak pojď ke mně
sedni si na klín
(Znouzectnost - Rockremroll)
Začínám od konce. A budu přeskakovat. Těch osm dní v Zemi izraelské totiž nejde uspořádat, stále se objevují další a další zážitky, které prostupují třeba i několik dní. Vlkodlaci, facebookové příspěvky Mr. B, náš pan řidič jménem Mustafa + písnička Mustapha od Queenů, přetěžký výběr: falafel nebo shawarma? a napít se téhle vody nebo nenapít? jo a kolik vařených vajec si nabrat na snídani? kolik šekelů utratit v místní sámošce za humus? (čistit dneska zuby anebo to odložit?)...
Písnička, jejíž citát je úvodem, byla jednou z těch, které jsme dlouho do noci hráli den před odletem v Abraham hostelu v Jeruzalémě. Ten večer jsme nejdřív uspořádali společnou večeři. Každý něco nakoupil na trhu Mahane Yehuda, který byl co by kamenem dohodil (stačilo přejít náměstí Ha-Davidka a jeden přechod), a to pak naaranžoval na stůl. Tu se hodně vybláznila Iveta, jelikož její barevné přeplněné talíře se sýry, humusem a zeleninou ležely porůznu snad po celém stole. Podmínkou účasti na této společné večeři bylo, že nikdo nebude jíst vlastníma rukama.
Stačilo pět minut a vesele jsme jeden druhému cvrnkali pistácie do chřtánu. Mr. Fayfr dostal ke svým šestatřicetinám dva zmrzlinový dorty a večer se dál nesl v duchu hudebním. V Abraham hostelu mívají totiž nedělní open mic, čehož využil fousatej Tomáš, Fayfr, Johanka i Mr. B.
Proč říkám Mr. B a Fayfr? Protože ti z nás, kteří to nedělali dosud, se v Izraeli naučili oslovovat pana profesora Babieru jako Mr. B. a další (nebo ti stejní) prostě jen parodovali, když při potřebě ověřit úplnost skupinky, Mr. B. volal na pana profesora Fajfra: "Hey, Marek!" anebo právě "Fayfr!"
A co ještě jsme zvládli poslední den? Tak třeba projít tunely u Zdi nářků, které vlastně nejsou tunely, nýbrž zastavěná úroveň ulice z 1. století. Mužská část naší skupiny tady dostala kippu, typickou pokrývku hlavy, protože jsme se pohybovali na jednom z neposvátnějších míst židovství, totiž pod Chrámem. Marek Fajfr se tam s námi neodvážil, ale spíš než nutnost mít na hlavě jarmulku ho odradilo to, že chodby jsou někdy dost titěrné. Dokonce aby se člověk nebouchl do hlavy, mají občas odhalené konstrukce jakýsi molitanový obal. Paní, která nás tam provázela, připomínala velmi důstojnou ale milou a přístupnou profesorku z Harryho Pottera. Nad římským bazénkem také pak sklidila potlesk a šla nejspíš provázet další skupinku. My se odebrali k taxíkům. Jenže hlad je pěkná mrška, a tak jsme se rozhodli koupit si falafely/arabské ovály se sezamem. Vypadalo to asi takto:
jeden ze sofistikovanějších stánků, často to byly jen lepenkové krabice na zemi a na nich tác
Nesmím z posledního dne, který mám ještě v nejčerstvější paměti (vlastně, a nejsem jediná, zůstávám stále tak trochu v Jeruzalémě), zapomenout na muzeum Yad Vashem - památník holocaustu s poutavým podáním celé "židovské otázky" od konce 19. století. Architekt vás provede cik-cak podlouhlou budovou z pohledového betonu, nemůžete nic minout, přeskočit, cesty jsou ohraničené, místnosti nabízejí něco pro každého - texty, dobové plakáty, televize se smyčkami výpovědí pamětníků, skici a hlavně atmosféru. Mimochodem, izraelská mládež má před vojenskou službou povinnost toto muzeum navštívit. Také my jsme jednu skupinu branců potkali, možná sedmdesát chlapců a dívek s audioguidy a jedním průvodcem, který k nim zaníceně hovořil. Některým se však rozsvítily oči až v polovině budovy, na odpočívadle, co si budeme nalhávat.
Mé první dojmy z Izraele, po martyriu s ukradenými penězi Tomáše & Tomáše a seznámením se s šakal-mincemi v letištním pekařství, byly asi takové: teplo (tak 20°C), zeleň, všude béžová - stěny, podlahy, fasády, necivilizovanost, potulné kočky, tolik lidí v tom malinko směšném, ale veskrze důstojném oblečení vyjadřujícím postoj k světu, děti hrající si na zemi a starci posedávající a ulicích. S Mustafou jsme z Tel Avivského letiště jeli k zahradám Baha'i v přístavním městě Haifa. Upoutal nás výhled na širé moře, teplo, debaty o spodní špinavější části města a konečně samotné neskutečně vypíglované zahrady. Možno bylo sestoupit do jejich dvou vrchních pater, zbytek kolosálních zahrad je určen náboženským obřadům a dá se do něj vstoupit jen s průvodcem.
Podvečerní příjezd do Nazaretu. Všichni na sebe troubí, muezíni svolávají k modlitbám do mešit, na ulicích svítí reklamy rychlých občerstvení a nezvyklých krámků se vším. Vylodění. Přeběh přes silnici, který se stal součástí našeho pohybu v ulicích Nazaretu během pár hodin. Hostel v dříve velmi fancy arabském domě s atriem, rostlinami, fontánkou, masivním nábytkem a balkonem. Procházka ke kostelu Zvěstování Panny Marie.
Druhý den: Musím zmínit snídani; o vařených vejcích už byla řeč, ale v hostelu Fauzi Azar v Nazaretě servírovali ještě pitu s jakýmsi zeleným kořením a sezamem. Taky nakrájenou chalvu - a určitě jsme já a holky Jehličkovy nebyly samy, kdo tam na ní ujížděl. Pak jsme se odebrali do města Safed, centra židovské mystiky. Prve jsme byli uvedeni do domu, kde mladí lidé všech možných národností věnovali čas studiu kabaly, a prohlédli jsme si tam náborové plakáty. Nenutí vás taky heslo "Don't delay - start today!" připojit se a dát si kabalu k snídani, obědu i večeři?
Safed, kabala, automat na kafe, tetragram, náš průvodce - fontána informací
Jinak byl Safed (Zfat) magický. Město slepené z bílého kamene, jakoby stlučené na koleni (tak na mě působil celý Izreal a neskutečně mě tím ohromil), obydlené jen ortodoxními židy s pejzami půl druhého metru dlouhými. Město s pomalovanými schránkami, usměvavými lidmi na ulicích a lidmi studiem pohlcenými v synagogách. Taky si myslím, že když někdo umí jen trochu zachytit na kresbách realitu, pošlou ho v Izraeli do Safedu, aby si tam otevřel obchod, koupil co nejkřiklavější barvy a špachtli (štětce už prostě nejsou v kurzu), a prodával svoje obrazy turistům, protože Safed je velká obrazárna, jejíž přispěvatele spojuje úplně stejné vidění světa (a taky špachtle).
Od charedim, ortodoxních židů, jsme se pak ocitli úplně na druhém konci myšlenkového spektra - v kibucu. Kibuc je společenství lidí, kteří žijí v osadě, většinou u hranic Izraele, hospodářským životem bez nároku na peníze. Rozuměj, za nic se uvnitř kibucu neplatí (ani nájem, ani pití v baru), každý má jen svoje kapesné na výlety ven. Díky konexím Mr. B. jsme dostali najíst ve zdejší jídelně. Následovala procházka po kibucu. Pěstují avokáda a vedle nich citrony, protože na citronících se dříve rozpoznají nemoci. V klidu spolu žijí a pracují muslimové/muslimky a židé/židovky. Když nejsi prospěšný kibucu, "oni" si s tebou promluví. Také jsme se tam byli podívat na Josefovu studnu (bez vody, jak jinak). U ní se měl odehrát starozákonní příběh o Josefovi a bratrech, kteří ho do ní shodili. Mr. B. na nás počkal pod kopcem ve stínu avokádovníku.
kibucnik a my u Josefovy studny, ostatní se fotí po okolí, naproti nám přes údolí vojenský týbor
Další zastávkou byl kostel Blahoslavenství, kde jsme se prvně za celý výlet setkali s turisty z východní Evropy, kteří jeden po druhém plačky líbali sochu, obraz či bezpečnostní sklo oddělující je od symbolu. Dole pod kostelem, ve městě Kafarnaum, nám shromážděným pod stromem Fayfr četl z Bible a vyprávěl spolu s Mr. B., který vzdáleně připodobnil naše posezení a pohodu právě Ježíšově síle zaujmout davy.
Večer ve Fauzi Azar Innu nás přemile překvapili, odmítli nám přístup do kuchyně, což ocenili hlavně ti, kteří si v sámošce na rohu koupili vejce. Nu což, porůznu jsme se podělili a v deset večer, kdy nám zase byla společná kuchyně postoupena, se konal vaječný a těstovinový nálet. U sporáku vše bzučelo a syčelo a my (snad) byli sytí k následné hře na vlkodlaky. (Učíme se rozeznávat Báru a Áďu, Áďa se hlasitěji směje). Co dělal zbytek nevím.
8.2. jsme absolvovali dvoje vykopávky, Tel Meggido a Beit She'an, a pak relax s rybičkami (ano, fakt ty, co jsou na Václaváku ve výlohách). Odvážnější z nás se do vody hrnuli hned, já potřebovala trochu strčit, ale stálo to za to, i když ty rybičky z Václaváku jsou pro mě trauma. Po skupinové fotce č. 4(?) jsme se odebrali na horu Tábor. Teda bez Babiery - ten jel nahoru taxíkem a tvrdil, že priceless, když taxikáři vyložil, že je vysvěceným knězem. Nahoře byla zima, kostel zase z počátku 20. století, zvonily zvony a mělo to své kouzlo - zvlášť uvážíme-li, že po cestě nahoru si snad každý rozedřel nohy o prazvláštní rostliny tvaru cyklohexanů. Dolů pak taxíkem nejela jen zatvrzelá skupina asi deseti lidí a měla po cestě čas a chuť probrat snad všechna témata světa. (No dobře, to asi ne, ale je z toho patrné, že jsme si hodně povídali, anebo aspoň hodně rozjímali.) Nezapomínám ani na hromadné komentování fotek započaté ten večer Petrovým příspěvkem (níže) a zpívando grando s kytarou bez struny (asi nějakej Izraelskej zvyk, protože ani v Jeruzalémě nebyly kytary běžně se všemi strunami), Ádiným skautským zpěvníkem a Fayfrovým umem.
večerní jóga Mr.B. v hostelu Fauzi Azar
9.2. vykopávky numero 3 - Caesarea Maritima. Po příchodu do amfiteátru, kde se ještě pořád hraje, se skupiny rozprchly. Krásné ale bylo, že se vlastně všichni nějak setkali na druhé straně areálu a to ne u plotu, nýbrž u (Středozemního) moře; na skaliskách čnících vzhůru nebo na vedlejší písčité (mušlité) pláži a hippodromu, bývalém závodišti pro koně.
David a Martin ve světle reflektorů (je slunce taky reflektorem?)
pan Míla, Honza, Johanka, Dominik, Martin, Adéla, Pája a Lucka na kraji promenády
Petr Koutecký splývající se Středozemním mořem
Večer jsme strávili v negevské poušti. Uvítal nás Tomer a beautiful lady, při jejímž představování se Mr. B. přeřekl a zastvil v půlce slova young, protože ona dáma už měla kus života očividně za sebou. Dostali jsme čaj, viděli krmení velbloudů, spekulovali o beduínech, stihli západ slunce, hráli vlkodlaky, luštili křížovku u ohně (tajenky typu: Veronika má sice okna plná květin ale lednici prázdnou), zpívali Tomerovi českou hymnu a byli svědky Babierova rozohnění se nad tím, že nešel volit. Marná snaha převést téma jinam, dvacet minut jsme nevěděli, jestli Tomer oheň prostě neuhasí a nezapíská na nějaké pouštní psy, nebo se nevytasí s dvaceti škorpiony a nepoštve je na nás, aby na něj Mr. B. už přestal naléhat. Přesto byl ale večer krásný. Chatky (samozřejmě že ta moje ne) měly topení, lůžka voněla po kadidle a kuchyně byla opravdu polní.
velmi distingovaný velbloud s velmi šťastným Mr.B., pouš't Negev
Ráno jsme jeli na velbloudech a taky jsme si - ti méně unavení - za ticha v 5:30 vyšlápli kopec na východ slunce. Na velbloudech jsme jeli všichni navzdory zdravotním či volním omezením. Mustafa nás pak odvezl pod pevnost Masadu, kde kromě nádherných skal, továrny na sůl a spalujícího horka byla lanovka, kterou Mr. B. vyjel nahoru. Asi po hodinovém stoupání po schodech jsme uviděli terasy Heroda Antipy, přečetli na každém rohu, jak se Joseph Flavius ve svých Válkách židovských zmiňuje o které věci, někteří možná našli vstup do cisterny na vodu, poseděli v torzu synagogy a obdivovali Židy prvního století, kteří v pevnosti Masada přes rok vzdorovali obléhání Římanů, či samotné Římany, kteří k pevnosti po nocích stavěli obrovskou umělou rampu. Pojedli jsme v Kumránu a odjeli k Mrtvému moři. Tam zima, dámská převlékárna se tkanými koberečky, škrábající bahno, smích, okukující chlápci na plastových židlích. (Plastové židle jsou taky leitmotiv pobytu v Izraeli, hledejme je nejen na pláži a před souvenirshopy, ale i na střechách, u Zdi nářků...), Několikeré varování, aby se nám voda nedostala do očí následuje odjezd do Jeruzaléma s kukadly zdravými.
kousek zdí Masady, vpravo dole umělá rampa postavená Římany, spalující horko
Snad abych to zkrátila; při večerní procházce ke Starému městu, ohraničené čtvrti, původnímu Jeruzalému, jsme potkali neskutečného průvodce. Tak trochu se prý věnoval studiu mystiky, ale jen sedmnáct dvacet let. Působil jako z pohádky, až na ty šedivé crocsy. Měl hipstří brejle a zastřeným hlasem mluvil o měsíčních cyklech, slupkách a semínkách ovoce a člověku... Jen reprodukovat to asi nedokážu. Sotva jsme nohy sunuli, Fayfr z nás už trochu rostl, ale do Abraham hostelu jsme se nakonec vrátili všichni. Na chodbách vítají barevné motivační nápisy typu Abraham always shared his food, Abraham, the first backpacker, If you want to run, run – a to je jen zlomek. Ve stavu rozostřování vidění, neskonalé únavy a třeštící hlavy se ale vlastně docela hodily.
Druhý den v Jeruzalémě, o Šabatu, jsme prošli parkem Sacher v údolí a zírali na okolní architekturu. Dostali jsme se tak k Izraelskému muzeu, kde nám Mr. B. představil model Jeruzaléma doby Druhého chrámu a pak si sedl do foyer na wifinu. My ostatní se rozutekli do rozličných budov - Svitky od Mrtvého moře, Goya, nanotechnologie, geniální dětská část (celá jedna budova!), Izraelští malíři 20. století, Staří mistři...
Při následném čekání na taxibus Pepa v touze po poznání vytáhl cestovní slovník. Chcete vědět, jak se řekne „Mám vyrážku, svědí to“? (Ješ li pricha ze megared nora) nebo „Na záchodech je automat na kondomy“? (Bašerutim ješ mechonat mechra le kondomin). Taxibus nás poté převezl k Olivetské hoře. Když už nestačilo troubit, abychom projeli, hlásila se ke slovu improvizace a řidič nás nechal vystoupit. Přímo na kraj muslimské části Jeruzaléma! Dostali jsme se skrz ni nad nepředstavitelně rozlehlé židovské hřbitovy, prošli Křížovou cestu až na Golgotu a do Chrámu Božího těla.
my před Chrámem Božího těla
Dojem z Chrámu? Každého z nás asi trochu jiný, ovšem ti, se kterými jsem mluvila, se shodli na množství fotících, frontách, přítmí, kadidle a plačících (nejen) pravoslavných. Viděli jsme hrob Josefa z Arimatie, který si vyžádal Ježíšovo tělo po ukřižování, právě restaurovaný Ježíšův hrob, pupek světa, obrazy a snad tucet hodnostářů všech myslitelných církví. Jeden mě dloubl do zad, abych mu uhnula z cesty. Je to pocta, anebo mám na arménskou apoštolskou církev, jejímž byl představeným, zanevřít?
Po tak náročném programu večer zbyla energie už jen na kulečník nebo pantomimu. Pár trénovaných ještě zašlo po setmění – konci šabatu – okouknout trh Mahane Yehuda, ale vrátili se se zprávami, že otevřených ze sto padesáti obchodů našli asi tak pět a že nefousatýho Tomáše natáhli trhovci na ananasech.
Poslední večeře v Jeruzalémě (viz první odstavce článku, nikdo nejí svýma rukama), kdo je Adéla a kdo je Bára?
Do Prahy jsme všichni odletěli s pocity, že chceme do Izraele znovu, že nás uhranuly nám doteď cizí víry, že shledáváme izraelskou trávu zelenější v porovnání s tou naší, že máme z kibucu marakujový likér, že známe písničku Mustapha od Queenů, že chvíli nechceme ani vidět falafel, ale vlastně nám moc chutná, že jsme neokusili žampionové mléko, které se tam prodávalo, že se známe s lidmi z paralelek, že se těšíme na fotky a hlavně že chceme vyprávět!
Mně (a snad i dalším) se necelý týden po příletu zdálo, že nám Fayfr spolu s Mr. B. oznámili, že pojedeme ještě někam, no nebrali byste to taky?