Znáte krásnější pohled než na okatou zlatovlásku, její dlouhé řasy, sklopené oči, roztomilé vrásečky na čelíčku a pokrčený nosík, neboť se právě rve s obtížným integrálem? A když jí pak poradíte a její oči s těmi dlouhými řasami na vás obdivně spočinou a její rtíky zašeptají:
„Já jsem tak hloupá...“, koho z nás matfyzáků takové okamžiky nechají chladnými.
Tyto půvabné dívky, budoucí matfyzačky nebo jadernice (pro neznalé – studentky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT), jsou mezi námi rozpačitými matfyzáky introverty v kostkovaných košilích, zapnutých až ke krku a v kalhotách trochu vyšlých z módy (ale zato stažených bytelným páskem, aby nepadaly) jako růže mezi trním. Zpovzdálí je pozorujeme očima plnýma něhy, když počítají své maturitní písemky z fyziky a pod prosebnými pohledy jejich velkých očí roztává naše přísnost. Přispěcháme na pomoc a radíme, jak vyjádřit zrychlení z 2. Newtonova zákona, ukazujeme prstem, kde je v jejich výpočtech chyba v kořenech kvadratické rovnice a přitom jsme rudí až za ušima. A když nám pak po písemce přijdou poděkovat a diví se, kde jsme splašili ty dva bodíky, které scházely k jedničce, něco jen rozpačitě zamumláme a celý večer máme o čem snít.
Jedna taková růže právě rozkvetla na našem gymnáziu. Nenápadná dívka s poetickým jménem Zuzka (chodí do 4. E) vybojovala v pražském kole Fyzikální olympiády v kategorii A třetí místo. Mohu vás ujistit, že ty příklady, které tam počítali, tak to byl teda nářez. Většina z nás by si ani neplácla. Držme Zuzce palce, protože má celkem reálnou šanci postoupit do republikového kola, čeká se jen na výsledky z ostatních krajů.
Snad mi Zuzka odpustí, že jsem ji takto bez varování uvedl do Síně slávy naší školy.