Řev budíku je neúprosný, ta pověstná německá Pünktlichkeit. Ráno mrzne a je tma („prokletej Balt“), každý si zakleje v závisti k těm, kterým začíná šichta až před polednem a mohou dospat prohýřenou noc. Šťastný, kdo poctivě vstal a v klidu snídá. Někdo si před zrcadlem uhlazuje límeček od košile, jiný nešťastně rozmotává překroucené kšandy montérek. Odpoledne máme padla, naše milé německé rodiny nás vítají s bohatou večeří, ti, kteří jsou v hostelu doufají, že někdo bude mít náladu vařit. Později se slézáme po kneipách nebo v hostelu. Večer strávíme spolu a s Němkami, které nás ubytovaly. Je nám dobře.
Vydali jsme se do Brém na vyučenou. Dvoutýdenní praksi a výměnný pobyt s Wilhelm-Olbers-Schule pro nás dala dohromady naše milovaná profesorka Frau Weber a to je nutno podotknout, že přípravy pro ni nebyly jednoduché. Museli jsme dát dohromady německé životopisy, motivační dopisy do práce a nakonec i popis sami sebe pro rodiny. Naší cestu finančně podpořil Deutsch- Tschechischer Zukunftsfond.
12. 10. jsme nejistým krokem vykročili z vlaku na brémském nádraží a poprvé se setkali s skupinou pohledných německých studentek, které se měli stát naší rodinou na příští dva týdny. Každý se musel, ač velmi nerad, pustit Frau Weber a udělat první krůčky sám. Nás pět kluků zanechala v hostelu, kde jsme měli postele, krásný stůl a lehce nešikovně položenou kuchyňku vedle záchodů, naše vlastní malé království.
Další den jsme se měli seznámit se vším a se všemi, s Němkami, s učiteli a s Bremen. Brémy jsme koncem druhého týdne znali skoro jako místní, už to byla naše řeč „ Sejdem se pod Domsheide, myslim, jako u muzikantů“ „Zaskočíme na Freimarkt?“ „Becks!“ „Werder to dneska musí vyhrát“....
Pak už nastal první pracovní den. Na další dva týdny jsme se stali německými dělníky, obchodníky, celníky, prostě každý oblékl nějakou uniformu:
Daniela Čechová - domov důchodců
Dva týdny v Brémách jsem strávila v domově důchodců v oddělení Tagespflege. Kdo by si myslel, že s dámami a pány, kterým bylo často kolem devadesáti, bude bezbřehá nuda, ten by se šeredně mýlil. Protože jestli ty dva týdny něco nebyly, tak nuda. Vždy, když v půl deváté ráno přivezl opálený a oblíbený řidič Manfred (jedna stará Frau jednou s šibalským úsměvem poznamenala, že být mladší, klidně by si ho vzala za muže) babičky a dědečky, začal shon, který skončil až tehdy, když se Manfred v půl páté znovu objevil, aby všechny zase odvezl domů. Přestože dva týdny nejsou dlouhá doba, měla jsem možnost poznat, jak úžasně vtipně dokáží tito lidé vtipkovat o stáří i jiných věcech, jak si navzájem dokáží pomáhat a s jakým nadšením jsou schopni například zpívat, vzpomínat a vyprávět nebo hrát hry. Získala jsem na ně úplně nový pohled a uvědomila si, jak důležité je, aby se necítili odstrčení a zavření doma.
Marek Baše - Škola ručních prací
Cestou z autobusové zastávky jsem následoval hlouček mladých brémských středoškoláků směřujících do budovy HandWERKu, školy řemesel a zručnosti. Ve vestibulu mě přivítal Herr Netzer, ředitel školy. Ten byl dobrý, měl jsem ho rád; uměl trochu anglicky, tak mi chtěl naši komunikaci usnadnit tím, že mi občas jedno dvě slova přeložil do angličtiny, jenže překládal jen ty nejbanálnější výrazy. Zavedl mě do truhlářské dílny, kde jsem se seznámil se svým mistrem. Ten mi ukázal, jak vyrobit jednoduchý svícen, ale hlavně mi vysvětlil rozdíl mezi truhlářstvím a tesařstvím – v obojím sice záleží na milimetrech, ale v truhlářství víc. Další den mě Herr Netzer zavedl k malířům, kde jsem namaloval obraz. Němečtí žáci se s tím sice trochu patlali, ale byli moc milí. Poslední den mě Herr Netzer zavedl do dílny s kovy, kde jsem si vyrobil parádní plechovou krabičku. Po obědě v menze jsem se rozloučil se svými mistry, poděkoval za celý týden a pln nových schopností odešel.
Lukáš Vaněk- Hotel a zkušenosti z německé rodiny;
Všechny mé obavy se rozplynuly v okamžiku, kdy jsem nasedal do auta se svojí novou maminkou a blonďatou sestřičkou. Juliina maminka na mě hned spustila lavinu otázek, její dcera jí potom dokonce vyčítala, že se mě pak neměla na co ptát. S upovídanou maminkou a usmívající se Julií jsme dorazili domů, kde jsem potkal hlavu rodiny Klause a Juliinu sestru. Vlastně byly dvě, dvojčátka, než jsem se jich ale naučil rozeznávat, byl už skoro konec zájezdu.
Dostal jsem vlastní pokoj, byly mi dokonce prány každý den mé pracovní košile! Každou večeři se mě snažila překvapit nějakým echt deutsch jídlem, které jsem ještě dozajista neměl. Cha! Jednou nás však i s přáteli, samými světoběžníky, při společné večeři překvapila. Braunkohl! Ve veselé náladě se poté chlapci pomalu ubírali do hostelu, házíce žárlivé pohledy směrem k rodinnému domku Lukášovy rodiny...
Tak jsem se nakonec dostal do hotelu, kam jsem měl nastoupit. Podal jsem si ruku s tolika lidmi a slyšel tolik jmen, že jsem byl potom rád, když jsem nadiktoval své vlastní jméno kvůli jmenovce. Dostal jsem modrou zástěru s nápisem L.O.B.B.Y., modrou kravatu a jal jsem se práce. Ze začátku jsem se bál k hostům přiblížit, aby na mě náhodou nepromluvili, ruka s tácem bolela, avšak po pár dnech jsem již umě lítal s tácem kol hostů, kteří mne bavorštinou žádali o cosi a já poté (většinou zdárně) přinesl to, co se podle zvuku nejvíce podobalo žádanému. (Zkuste si německy říct Löffel bez jakéhokoliv pohybu jazykem). Půl šesté- vstávat, jet do práce, jet z práce do Starbucksu pro espresso, nejlépe nitrožilně, ze Starbucksu do postele, opakovat prosím. Bohužel, či bohudík, se na postel nedostalo. Stále bylo něco! Viděli jsme snad každý kout krásných Brém, do noci jsem si povídal se svými německými dočasnými rodiči a sestrami.
Bylo to fajn fajnový, zkusit si na dva týdny jiný život. Jaké že to vlastně je, být takovým německým číšníkem. Po své nezapomenutelné zkušenosti - ne lepší než studentský bohémský život, jaký si teď někteří užíváme. Ale ten má krátké nohy.
Víkendy jsme měli volno od poctivé práce, a tak jsme se oddali kultuře a poznání. V sobotu jsme se po palčivých kličkách se stávkou Deutsche Bahnu (upozorňuji, že nebyla způsobená těmi, kdo tam byli na praksi) vlakem dostali do Hamburgu. Jako už zažití Brémáci jsme se s Hamburgáky raději ani nebavili. Město a hlavně obrovitánský přístav jsme projeli loďkou, musím říct, je to opravdu krásné město (ale ani muk Hamburgákům!) V neděli jsme jeli opět k moři, tentokrát Bremerhaven, kde jsme navštívili Auswandererhaus a Klimahaus. V Auswandererhaus (muzeum emigrace) jsme zjistili, kdo z nás by byl přijat jako občan USA, kdyby chtěl dřív utéct (jak se ukázalo, mnohomanželství neschvalují.) Klimahaus je zvlaštní procházka na odpoledne, kde první zmoknete v pralese, pak zmrznete na Antarktidě a nakonec se upaříte v Africe. Jednou odpoledne po práci jsme navštívili místní Universum, kde jsme prošli testem psychiky vlastního rozhodování (hanba na nás, všichni jsme egoisti a vypočítavé zmije!)
A teď jsme opět doma a rozumíme dělnické i kancelářské němčině.A teď jsme opět doma a kluci mají zase mámu, aby jim vařila. A teď jsme opět doma a ráno zaklapnutý budík znamená jen poznámka v třídnici. A ted jsme opět doma a Lukáš nosí tác při obědě na jedné ruce. Nás pár z fabriky vzpomínáme na lokomotivy, na modré montérky a drsné chlapy. Anička a Aneta si povzdechnou, jak jsou německé děti zlobivé.Ivan i ze spaní řídí lodě.Viktor fandí Werderu. Zdravíme Moin, jako Brémáci. Z hospod vzpomínáme na kneipy. Vzpomínáme na ty naše Němky a těšíme se, až za námi přijedou. A na Frau Weber nikdy nezapomeneme.
Ano, bylo nám tam dobře.
