Amsterdam (od řeky Amstel), první město, v němž jsme zastavili, obývají stateční, odhodlaní a milosrdní, kteří se děsí ohně, povodní a moru, hrozeb zobrazených na vlajce města v podobě tří ondřejských křížků.
Čapek poznamenal ,,cihly, okna a velocipedy“; ve středním, starém městě se nezměnilo nic. „Hejnům, rojím, koloniím“ cyklistů jsme se s obtížemi museli vyhýbat i my. Domy jsou nízké, mají kvůli bažinám jen tři patra, a tak v ulicích slunce vychází časněji než u nás.
Celým městem jsme v loďce propluli za půl hodiny. Moderní čtvrť, konzervatoř, Renzo Piano, průhled stem můstků klenutých přes kanály, malíři v pruhovaných tričcích restaurující své domovy, pohupující se na vlnách – na vlnách, jež ukolébaly několik studentů, unavených dlouhou cestou.
Edinburgh (ze staroskotské gaelštiny pro „hradiště na svažujícím se hřbetu“) je stejně jako Praha městem, které tisíciletou starobylostí svých čtvrtí, domů, obchodů, tržišť a náměstí místím obyvatelům zevšednělo. Ne Královskou míli, vedoucí od hradu ke královskému paláci, zaplněnou suvenýry, ale atlant jako součást každodennosti vítá návštěvníkovo srdce.
Nočním Edinburghem jsme bohužel neprocházeli. Tehdy musí být přitažlivým místem každá třída, každý most.
Loch Katrine. To skotská krajina vylákala člověka na cestu na Britské ostrovy. Podél jezera jsme prošli dva kilometry a stejnou cestou zpět. Mrholilo, padla mlha a zvedl se vítr. Prvně, na pár chvil, není slyšet motor autobusu, halas města. Poprvé jsme se mohli trochu projít. Prší. Půl hodiny stačí. Jdeme se pohodlně usadit zpět do sedaček. Výstup na horu Ben A´an se ruší, / ve Skotsku vane vítr a prší.
Hospody byly i v tak malinké vesničce, kde jsme byli ubytováni, klasického vzhledu a funkce. Přátelští štamgasté nás ubezpečili: královnu ctíme! Obávají se touhy po revoltě mladých, kteří se budou moci účastnit referenda už od šestnácti let. Naše hostitelka, u níž jsme přespali tři noc, se nikdy nesmíří s tím, že korunovační klenoty chrání stráž v anglické uniformě.
Dover – Calais. Cestou trajektem byla obloha jasná. Pevninu bylo vidět ze zádi i přídě.
Onen zájezd do Skotska, země chlupatých krav a přátelských lidí, leč mluvících přízvukem nám těžko srozumitelným (kupříkladu prosté větě ,,How did you enjoy Edinburgh?' jsme v jejich podání porozuměli až po notné chvíli), nám byl přínosem v mnoha ohledech. (Důrazně nedoporučujeme ostatním studentům opakovat chyby nejmenovaného účastníka zájezdu, a to cestovat po Britských ostrovech, Holandsku a Francii, skrze rozličné kontroly, bez průkazu totožnosti, vyhnete se tím mnoha nepříjemnostem.)
Byli jsme obohaceni i zkušeností nejcennější, a to pobytem mezi lidmi majícími angličtinu za rodný jazyk. Po pár dnech jsme již prakticky rozumněli těžkému skotskému přízvuku, přátelští Skotové na nás mluvili pomalu a vysvětlovali nám výrazy, se kterými bychom se na zbytku Britských ostrovů asi nesetkali. Právě přívětivost tamnějších lidí nás natolik uchvátila, že bychom neváhali se tam vrátit znovu.
Zapomeňte na nudné celodenní prohlídky měst! Po krátkých procházkách nám bylo umožněno prozkoumat zákoutí Edinburghu a Sterlingu na vlastní pěst. Po pár hodinách brouzdání Edinburghem jsme se byli schopni zorientovat v onom spletitém městě. Snad doteď bychom poslepu našli všechny ony antikvariáty, které jsme tolikrát hledali, přešli, přehlédli...
Pohled na krajinu, když jsme projížděli Highlands, nám nadlouho utkvěl v paměti. Pronásledování ovcí po rozlehlých hornatých pastvinách jsme si až dětinsky užívali. Z námi ukořistěné vlny stkala paní profesorka Šimánková přízi, leč bez jejího oblíbeného kolovrátku to příliš nešlo. Zajímavá byla krátká, však krásná návštěva hradu Eilean Donan, nejfotogeničtějšího hradu v celém Skotsku. Husté pršení romantičnost hradu ještě umocňovalo.
Styděl bych se nezmínit Rosslyn Chapel, kterou jsme znali z filmu The Da Vinci Code. Ačkoliv neslula přílišnou rozlehlostí, byla velmi uchvacující. Poznámka průvodkyně, že magnetické pole ve středu kaple navozuje člověku stojícímu pod ním ztrátu balancu, tudíž spadne dozadu, způsobila hromadné padání, kácení se, vrávorání či pouhé klimbání mnoha účastníků prohlídky, toužících zmíněný fyzikální jev vyzkoušet na vlastní kůži.
Zájezd dovršoval výlet na ostrov Skye, kde jsme, znaveni obtížným výstupem na strmou horu plnou rašeliny, vstřebávajíc ještě zážitky z toho dne, kdy jsme zatuleni v loďce jeli za tuleni, kteří nás přivítali chladnými pohledy, užívali pohled na největší ostrov Vnitřních Hebridů a nakonec jednodenní výlet do Londýna. Tam se nám podařilo, okolo šesté hodiny ráno, zahlédnout Davida Camerona, premiéra Velké Británie, jak běží svou obvyklou trať kolem Buckinghamského paláce.
Voda v Loch Katrine byla studená, kameny kolem ostré, potravou nám byly hranolky, leč s láskou udělané a co dělají tuleni na Skye, to opravdu nevíme.