Město založil na ústí řeky Něvy do Finského zálivu na počátku 18. století Petr Veliký a pojmenoval ho podle apoštola Petra. Protože tu ale byly bažiny, obětoval mnoho životů poddaných, kteří se podíleli na vysušování území.
Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, měl velmi výhodnou polohu v samotném centru, a tak pro nás bylo maličkostí se kamkoliv dostat i pešky. Toho jsme využili hned prvního večera, kdy jsme se rozhodli prozkoumat okolí. Na dosah ruky se nacházel slavný Něvský prospekt. Ta nejslavnější třída z literárních děl, po které vedly naše první kroky. Nohy nás nesly okolo kláštera sv. Kateřiny směrem k Zimnímu paláci, kde vždy, jak název napovídá, byla největší zima.
Druhý den našeho pobytu jsme vyrazili do města, tentokrát za cílem spatřit katedrálu sv. Petra a Pavla, kde jsou uloženy ostatky Petra Velikého, Kateřiny II.Veliké a dalších z rodu Romanovců, včetně jejich služebnictva. Následovala procházka k Auroře, ruské bojové lodi s osmi kanóny a pancéřovým krytím. Bohužel prohlídka byla v Ruštině a i veškeré popisky a texty v azbuce, takže jsme se toho příliš nedověděli. Rusové jsou v tomto ohledu velmi hrdí, většina z nich neumí anglicky ani slovo. Tady chci za nás za všechny poděkovat Aničce a Žanně, jež nám často překládaly. Naprosto úchvatná byla socha Petra Velikého, nazvaná Měděný jezdec, kterou na jeho počest nechala vytvořit Kateřina Veliká. Socha znázorňuje jezdce na koni, zadupávajícího hada, jakožto symbol všech nepřátel cara, se kterými se musel potýkat. Poslední úterní zastávka byla v katedrále sv. Izáka, kde jsme vystoupali necelých 300 schodů pro výhled z nejvyššího místa v Petrohradě. Ze všech stran se tyčily zlaté věžičky kostelů s pravoslavnými kříži, byla vidět Admiralita – zlatá štíhlá věžička „velitelstva loďstev“.
K Petrohradu patří i taková místa, kam se pěšky ani metrem nedostanete, a proto je třeba použít alternativní dopravu. Například loď. Tou jsme se ze samotného centra přesunuli po Něvě do Petrodvorce, obdivovaného nejen kvůli paláci Petra I. Velikého, ale také pro nepřeberné množství fontán. Jednou z nejzajímavějších byla Velká kaskáda, jejíž součástí je i Samson zdolávající lva. Ne všude je však loď použitelným dopravním prostředkem. Někam se musíte dopravit autobusy, které si i po letech zachovávají svůj historický interiér a exteriér. Autobus jsme využili při cestě do městečka Puškin, neboli dříve Carské selo.
Zastavili jsme se i u památníku obětem blokády Leningradu. To místo bylo velmi silné, většina se neubránila slzičce. Byl tu velký mramorový kruh – symbol života, který byl ale rozpojen, uprostřed něj stálo sousoší trpících. Po obvodu byly zapálené pochodně a zněl Čajkovskij.
Nikdo, kdo navštíví Petrohrad, si nesmí nechat ujít otevírání mostů přes Něvu. Zvedají se každou noc, aby tudy mohly proplout větší lodě (například tanker s ropnou plošinou). Byl to nezapomenutelný zážitek. Mosty byly nádherně nasvícené a některé se dokonce otevřeli nad námi.
Jedna z nejpoutavějších zastávek našeho „záletu“ byla v muzeu Dimitrije Ivanoviče Mendělejeva, kde jsme si mohli sáhnout na stolek, u kterého nám tento génius napsal Periodickou soustavu prvků. Stolek byl velmi vysoký a psací deska byla pokryta něčím, co se podobalo sametu. Všichni jsme zůstali v údivu, kolik toho jeden člověk v životě může stihnout. Napsal asi 55 knih, vyučoval na pěti univerzitách současně, cestoval po celém světě (22 krát navštívil Paříž, a dokonce se zastavil i v Praze), kreslil návrhy ledoborců… Nenechali jsme si ujít ani Ermitáž – jedno z nejslavnějších muzei na světě. Je to sbírka uměleckých děl, kterou založila Kateřina II. Veliká. V současnosti se Ermitáž skládá z šesti budov a čítá kolem tří milionů děl. Bylo to velmi dobrodružné, neboť jsme museli vždy počkat, než se přestane „babka“ hlídačka dívat, abychom si sochu mohli pořádně osahat. Myslím, že tam stejnak měli kamerová systémy.
Poslední den jsme měli téměř volnou ruku ve výběru míst, která chceme navštívit, někteří tedy zaběhli do Puškinova muzea, kde byla pohovka, na které zemřel Puškin po souboji s D´Anthésem, jiní zašli do Ruského muzea nebo jen tak cloumali po městě.
Myslím, že výlet byl naplněn k prasknutí poznáním, asi hodně z nás si uvědomilo, že se máme moc dobře a často se zlobíme s maličkostmi, všechno v Petrohradě bylo nezapomenutelné. Chtěla bych za všechny moc poděkovat paní profesorce Vondráčkové, do Ruska se člověk hned tak nevypraví!
