Pátek. Praha. Horko. Dusno. A kupa lidí valící se do autobusu s tmavými skly. Šílenost. A nebo začátek školního poznávacího zájezdu do Florencie, Říma a Vatikánu. Tak jsme se nalodili všichni do (naštěstí) klimatizovaného vozidla a vyrazili směrem k dalekým krajům.
Po bezesné noci (pro některé), pro jiné probdělé, se dorazilo v nekřesťansky brzkých hodinách do Florencie – hlavního města Toskánska. Naše rozespalá skupinka byla vlídně vyhozena na Piazza Michelangelo, kde nebýt lešení bychom mohly vidět první z kopií slavné sochy Davida a jeho neúměrně velké ruce. Řeku jsme přešly přes Ponte Vecchio nebo-li Starý most, dříve obydlený zlatníky, dnes jen turisty a obchodníky. My však měli štěstí, že ranní hodiny kompletně vyprázdnily město, a tak jsme si mohli prohlížet vše bez řvoucích cizinců. Ani Italům se očividně nechtělo o sobotním ránu vstávat.
Přes náměstí Piazza della Signoria jsme se skrze pitoreskní florentské uličky dostali až k neúnosně zdobenému Duomu katedrály Santa Maria del Fiore. Vrchol kopule jsme se rozhodli zdolat. Po cestě bylo pod zákazem psát na zdi laskavě popsán každičký centimetr starého kamene. Tlustými klikyháky nás zdravili turisti z Argentiny, Číny, Španělska a dokonce i Voldemort z Bradavic. Odpoledne jsme měli tu čest navštívit další z krásných florentských kostelů, hlavně baziliku Santa Croce, zachovalý kostel františkánů s navěky odpočívajícími velikány. Z náhrobků podél chrámové lodi na nás shlížely busty Machiavelliho, Michelangela, Galilea a falešný náhrobek Dantův.
V nočních hodinách jsme pak byli vyloženi před naším základním táborem v malé vesničce Rocca di Papa. Nedaleko letního sídla samotného Papeže jsme mohli složit hlavy na houpajících se matracích očividně rozhodnutých nám pořídit mořskou nemoc.
V neděli po opulentní snídani nás čekal Řím umělců. Příjezd vlakem na Roma Termini nás utvrdil v početní převaze zde žijících lidí oproti neduživé Praze. Neurvalý dav nás vyvrhnul až na Piazza Barberini. Odtud se šlo až k cíli dopoledního poznávání – Muzeum Borghese. Česko-italsky a anglicky jsme si prohlédli běloskvoucí se sochy Berniniho a temně laděné obrazy Caravaggia. Odpoledne se pak válčilo s kusy vody, které měly tendenci padat z nebe. I přesto jsme dokázali pošlapat Španělské schody, Piazza del Popolo, Piazza Venezia a Kvirinálský palác – oficiální sídlo prezidenta s velmi přidrzlým rackem, který se promenoval po zábradlí jako by se nechumelilo. Samostatně jsme měli možnost zhlédnout Fontánu di Trevi, bohužel bez žádné koupací scény jako z filmu La Dolce Vita.
V pondělí ráno jsme se museli vmáčknout do vlaku mezi přehnaně gestikulující Italy vyrážející do práce. Naneštěstí jedna polovina naší skupiny se sice natěsnala do vagónu, ten ale neodjel. Alespoň jsme doufali, že než se všichni posbíráme, špička opadne. Jak jsme se mýlili, když nás teprve čekala noční můra v podání jízdy metrem. Italové očividně netrpí ani klaustrofobií ani nutností dýchat kyslík. Po několika započatých celoživotních traumatech, pošlapaných nohou a potlučených žeber jsme konečně stanuli před vstupem do Vatikánských muzeí. Čekal nás Řím křesťanský.
Před našima očima se skvěl důkaz Rafaelova talentu v podání výzdoby jeho síní a toho Michelangelova ve freskách Sixtinské kaple Dále se nám poštěstilo vidět svatopetrské náměstí spolu s prohlídkou vnitřku chrámu, ti rychlejší dokázali vyšplhat až na kopuli. Konec byl završen procházkou centrem okolo Andělského hradu, kdysi asi tajným sídlem Iluminátů, přes Piazza Navona se třemi fontánami. Postavili jsme se i pod okulus ve známém Pantheonu. A začala naše poslední noc v ledově chladném hotelu (v Itálii je podle zákona zakázáno od května topit).
Poslední den se očekával Řím imperiální. Nejprve se obrazilo několik kostelů – s. Maria Maggiore, sv. Petr v řetězech a kostel sv. Jana Lateránského. Nakonec naše oči spočinuly na onom známém symbolu Říma – Koloseu. Turisty lačnící po vstupu jsme však zanechali za sebou a po rušné ulici kolem Fora Traiana, jsme se dostali k nevkusně bílému pomníku sjednocení Itálie. Z Kapitolu jsme si prohlédli Forum Romanum a tím byl dán povel k rozprchnutí se. Každý trávil své poslední chvíle v Říme jinak. Někteří šli pouze za jídlem, aby naposledy potěšily chuťové papily tradiční italskou pizzou, jiní zas musely ukojit své choutky po památkách a navštívili to proklatě velké Koloseum.
Až příliš rychle uběhl tento dojmy, uměleckými a architektonickými skvosty naplněný zájezd a s klidem v duši můžu za každého říct, že jsme si to pořádně užili.
