Sjíždíme z dálničního okruhu. Před námi už čeká Paříž. Díváme se z okna a najednou vidíme na betonových zábranách kolem dálnice pestrobarevné klikyháky sprejerů. Když tohle vidíte, tak vás jen napadne: "Vždyť je to tu jako u nás.". Čekaly jsme pak na něco zvláštního a jedinečného... Něco, co by nám dokázalo, že Paříž má skutečně tak jedinečnou atmosféru, jak ji popisuje Viktor Hugo ve své knize.
Vystoupili jsme z autobusu. Dav studentů šel pln očekávání za paní průvodkyní směrem k Eiffelovově věži. Všichni jsme ji viděli už z autobusu, ale až když stojíte přímo pod ní, dojde vám, jak je veliká a až když jste nahoře, dojde vám, jak jste malí. Výhled na Paříž, který se nám nahoře naskytl, byl skutečnou odměnou za trpělivost projeveno ve frontách na výtahy.
Po sestupu z Eiffelovky nás čekala projížďka s výkladem lodí po Seině. Kromě historického centra jsme tedy mohli obdivovat také patnáct mostů přes Seinu, pod kterými jsme propluli. Po zakotvení jsme se shromáždili a vydali se na cestu k Invalidovně. Cestou nás ještě chvíli pronásledovali všudypřítomní prodejci přívěšků a sošek Eiffelovy věže. Jeden na nás dokonce mluvil česky.
Prohlédli jsme si Napoleonovo místo věčného odpočinku - sedm sarkofágů vložených v sobě, umístěných uprostřed velkolepé haly Invalidovny přímo pod hlavní kopulí -a naše další cesta nás pak dovedla až ke kostelu na náměstí Saint Germain des Prés. Ze strany, ze které jsme ke kostelu přišli, působil nenápadně. Až při vstupu dovnitř na člověka dýchlo ono kouzlo, které mají pravděpodobně všechny pařížské kostely a chrámy...
Nejintenzivněji toto kouzlo však zapůsobilo v chrámu Notre Dame, ke kterému jsme došli o něco později. Duchovno na nás dýchalo ze všech stran a zdálo se, že všichni turisté chodí pomaleji a rozvážněji. Monumentální klenba se nám rozprostírala nad hlavou a člověk mohl jenom žasnout. Po tomto zážitku se naše skupina krátce rozptýlila, aby všichni mohli podle svého nasát ovzduší podvečerní Paříže.
Začalo se pomalu šeřit, také poprchávalo a bylo chladno. Nejvyšší čas jít na místo srazu, odkud jsme měli jít k autobusu a jet pak směrem do hotelu na okraji města. Postávali jsme před chrámem Matky Boží a čekali jsme na poslední příchozí. Nedaleko nás si na chodníku rozložil své věci jakýsi muzikant. Po chvíli vytáhl saxofon a začal hrát jímavé melodie. Nejspíš to bylo to poslední, co nám v tu chvíli chybělo. Tento muž nám totiž z Paříže udělal tu Paříž.
Druhý den nás po snídani čekala cesta do Versailles. Stovky turistů měly stejný nápad jako my, a tak jsme museli vystát fronty na lístky a posléze i na vstup. Čekání nám navíc znepříjemňovalo "aprílové" počasí. Blankytně modrá obloha se v pravidelně střídala s deštěm a kroupami. Prohlídka zámku by jistě měla více romantiky, kdyby se člověk v každé místnosti nemusel prodírat davy turistů s elektronickými průvodci. Díky nim také nebylo možné jít na prohlídku hromadně, a proto jsme vyrazili jednotlivě nebo v malých skupinkách. V touze nadýchat se čerstvého vzduchu, rozhodly jsme se s kamarádkou prohlédnout si pověstné zahrady. Sotva jsme ale vyšly zpoza rohu zámku a chystaly se zamířit do zahrad, snesla se nám na hlavu další sprcha deště.
Po prohlídce ve Versailles jsme se vydali autobusem do Fontainebleau prohlédnout si také zdejší zámek. Na nás osobně působil mnohem příjemněji, hlavně také proto, že tam kromě nás skoro nikdo nebyl. Místnostmi jsme s kamarádkou procházely v podstatě samy a také vybavení se nám líbilo více než Versailles. Zvláště nás okouzlilo Napoleonovo lože, do nějž vedly schůdky. Celý zámek na nás působil osobněji, měl svůj půvab. Po prohlídce zámku jsme se všichni mohli krátce projít i okolním městem. Poté jsme se vydali na cestu zpět do hotelu. Cestou jsme krátce zastavili v nákupním centru, kde jsme doplnili zásoby jídla na poslední vyčerpávající den.
Třetí den jsme začali výpravou do moderní čtvrti Paříže zvané La Défense. Vysoké a rozsáhlé budovy této části města byly imponující a zajímavé, ale nejspíš záleží na člověku, jak se mu to líbí a zapadá to do jeho vnímání tohoto města. Posléze jsme jeli zpět do historického centra Paříže. Okružní cestou jsme prošli okolo výstřední stavby Centre Pompidou, prohlédli jsme chrám svatého Eustacha, šli jsme kolem divadla, ve kterém zemřel Moliére, nahlédli jsme do pařížské opery a byli jsme zasvěceni do výroby parfémů v muzeu parfumerské firmy Fragonard. Kolem patnácté hodiny jsme dorazili na nádvoří Louvre k Pyramide Pompidou.
V Louvre jsme se opět rozdělili na skupinky. Navštívili jsme nejznámější exponáty, tedy Venuši Melótskou a pověstnou Monu Lisu. Každý procházel muzeem dle své nálady a chuti, buď sám nebo ve skupince. Bohužel nás tlačil čas, takže jsme z velkolepé expozice viděli jen zlomek. Když jsme se opět u šaten všichni sešli, prošli jsme pod pyramidou skrz podzemí ven. Poté jsme dostali závěrečný rozchod s nařízením držet se v nejméně tříčlenných skupinách.
Poslední hodiny strávené v Paříži nám bohužel pokazil nepříjemný déšť a chladno. I přesto působila osvětlená Eiffelovka, na kterou naše skupinka ze svého úkrytu před nečasem viděla, jedinečným dojmem. Pršelo celý večer, při čekání na autobus u obelisku na náměstí De la Concorde jsme se všichni schovávali pod deštníky. Kvůli dešti jsme Montmarterem už pouze projeli a mihli se kolem slavného kabaretu Moulin Rouge. Pak jsme se pomalu propletli pařížskými ulicemi ven a vydali se na cestu domů.
Navzdory chvílemi nepříznivému počasí jsme skutečně našly to zvláštní a jedinečné, co nám dokázalo, že Paříž má svou zvláštní nezachytitelnou atmosféru. A tato atmosféra táhne člověka zpět...
Název Châteauneuf du Pape jsme článku daly nikoliv proto, že bychom se při návštěvě Paříže oddávaly velkolepému degustování vína, ale pod dojmem velmi hezkého gesta studentů třídy pana profesora Erlebacha, jenž pro nás zájezd zorganizoval. Na konci této mimořádné cesty od svých studentů obdržel láhev Châteauneuf du Pape. Skvělý nápoj od skvělé třídy. Tímto článkem bychom rády poděkovaly všem zúčastněným za vytvoření báječné nálady po celou dobu výletu a především pak panu profesorovi Erlebachovi, který se o nás všechny tak svědomitě postaral.