Psi všeho druhu - plemena psů
Americký vodní španěl
Povaha plemene
Americký vodní španěl je výjimečně inteligentní pes, vždy nadšený a ochotný zvedat kachny z hladiny, nebo aportovat zastřelené kusy. Je odvážný a bez zábran se vrhá i do prudkých proudů a zvířených vod. Při honech je houževnatý a jde kořistnicky za úlovkem. Jako ostatní španělé se rychle a dobře učí, poslouchá perfektně na rozkazy a vydrží tvrdě pracovat třeba celý den. Má veselou povahu a dobře se hodí k dětem. V rodině se projevují jeho silné ochranářské pudy. Má rád dlouhé vycházky za každého počasí. Vyhovuje mu spíš venkov a les, než městský život.
Popis amerického vodního španěla
Je to velmi dobře stavěný, svalnatý pes se spíše nižší postavou. Má v kohoutku 38 až 45,5 cm a váží od 11 do 20 kg. Tyto hodnoty se u různých chovatelů liší, ale odchylky by neměly překračovat standard, ačkoli psa by to na soutěži nediskvalifikovalo. Má poměrně širokou, okrouhlou lebku, mírně prodlouženou čtvercovou tlamu a nůžkový nebo klešťový skus. Oči jsou hnědé, mírně zakulacené. Tělo má americký vodní španěl statné s rovným hřbetem a silnými bedry. Středně dlouhý ocas je nekupírovaný a mírně zahnutý. Hrudní i zadní končetiny jsou rovné, silné s dobrou stavbou kostí. Srst tohoto psa je kudrnatá, hustá a přiléhá k tělu. Není hrubá a její množství se na různých částech těla mění. Má hustou podsadu, která ho dobře chrání před vodou i mrazem. Barvu může mít tmavě hnědou až čokoládovou, někdy s bílými skvrnami na hrudi a tlapách. V průměru se dožívá 12 let.
Klasifikace FCI
Dle FCI (Mezinárodní kynologická federace) zařazen do VIII. skupiny - Aportovací pes, Ohař, Vodní pes, sekce 3 - Vodní pes, s pracovní zkouškou. Oficiální zkratka pro ČR je AWS. Využitím je to lovec vodního ptactva a společník.
Základní péče o psa
Na rozdíl od mladších plemen španělů je americký vodní španěl nepřešlechtěný a proto netrpí žádnými genetickými poruchami. Je to zdravý, otužilý pes, takže jeho nároky jsou minimální. Vyžaduje však pravidelný pohyb a základní péči o srst, která se může stříhat. U uší se doporučuje srst holit.
Historie plemene Americký vodní španěl
Šlechtění tohoto plemene započalo ve druhé polovině 19. století v oblasti Mississippi na americkém středozápadě (podle jiné teorie v údolí řek Wolf a Fox ve Wisconsinu) křížením britských španělů a irských vodních španělů s německými křepeláky a curly coated retrívry. Cílem bylo získat otužilého a dobře stavěného pomocníka lovců vodního ptactva, který by výborně plaval, nebál by se ani studené vody ani bažinatých oblastí. To se povedlo, a ve 40. letech 19. století byl oficiálně americký vodní španěl uznán jako samostatné plemeno. Prvním zaregistrovaným psem byl Tidewater Teddy, který je jakýmsi praotcem celého plemene. Protože v Americe byl a stále je lov vodního ptactva velmi populární, rozšířil se americký vodní španěl rychle po celé zemi. Mimo Ameriku byl poměrně dlouho neznámý a do Evropy se dostal až koncem 20. století, kdy byl jeden chovný pár dovezen do Německa. Do Čech se podařilo přivést první jedince přímo z Ameriky až v roce 1998.
Bernardýn - Svatobernardský pes
Povaha plemene
Povahu svatobernardského psa (bernardýna) asi nejvýstižněji charakterizuje slovo dobrák. Tito psi se chovají přátelsky a téměř ochranářsky ke všem živým tvorům. Tedy alespoň do chvíle, než vycítí případné špatné a zlé úmysly. Celosvětově proslavený je u svatobernardského psa jeho dojemně mateřský vztah k dětem.
Současně ale tito psi patří mezi extrémně citlivá plemena, která těžce snášejí tvrdá slova, křik a napětí v rodině, a v případě potřeby neváhají zasáhnout ve prospěch utlačovaného a slabšího člena domácnosti.
Popis bernardýna
Bernardýn je impozantní svalnatý obr, což ale ještě více zvyšuje jeho osobité kouzlo. Svatobernardský pes je znám v krátkosrsté i v dlouhosrsté varietě.
Krátkosrstí psi mají přiléhavou patrovou srst. U dlouhosrstých je délka srsti střední, je mírně zvlněná a nesmí být kudrnatá, přičemž na ocase a na nohou je srst delší.
Přípustné barevné variety plemene svatobernardských psů - povoleny jsou nejrůznější odstíny hnědožluté, červené ve spojení s bílými znaky, které jsou ale přesně stanoveny.
Kohoutková výška psů je nejméně 70 cm, u fen je to 65 cm. Hřbet svatobernardského psa je extrémně široký, hrudník je rovněž široký a hluboký. Ocas je mohutný, těžký a je nošen svěšeně, špička se může mírně stáčet vzhůru. Končetiny jsou zaúhlené a velice masivní.
Široký a silný krk přechází v impozantně stavěnou, obrovskou hlavu. Tlama je spíše hluboká a široká. Uši má svatobernardský pes jen středně velké, ale vysoko nasazené a svěšené volně podél hlavy, čímž hlavu opticky ještě více rozšiřují. Oči jsou střední velikosti a tmavé barvy. V průměru se bernardýn dožívá 11 let.
Základní péče o psa
Chov svatobernardského psa je náročný po stránce finanční, z hlediska prostoru ale i zodpovědnosti budoucího majitele, který by se měl být dobře vědom specifických nároků tohoto plemene.
Vše, co se týká chovu svatobernardského psa, lze bez zaváhání nazvat zvláštními nároky. V době růstu je toto plemeno nesmírně náročné na kvalitu stravy, zároveň se do období plné dospělosti v žádném případě nesmí pohybově přetěžovat, protože celý pohybový aparát je již extrémně zatížen velmi rychlým růstem. Strava nesmí být ani v dospělosti ochuzena - mělo by to těžké zdravotní následky. U krátkosrsté variety plemene není péče o srst nikterak náročná, u dlouhosrsté variety je srst třeba nejméně dvakrát týdne kartáčovat a česat.
Svatobernardský pes se dá poměrně snadno vychovat i vycvičit, nicméně základním předpokladem je dostatečná včasnost. Dospělý pes vás, aniž by to sám jakkoliv pocítil, za vodítko odvleče, kamkoliv se mu zachce, pokud je nedostatečně vycvičen. Jednotvárný a příliš direktivní výcvik se pro toto plemeno nehodí. Bernardýn patří mezi výjimečná plemena, a hodí se proto také pro výjimečné majitele, kteří nebudou litovat finanční, časové a citové náročnosti chovu. Pro psychicky labilnější zájemce se bernardýn nehodí.
Historie plemene bernardýn
Ve středověku procházela přes území dnešního Švýcarska římská vojska, která po sobě krom jiného zanechala specifický druh psů, zvaných molosové. Tito předchůdci svatobernardského psa byli po té dlouho chováni a šlechtěni v téměř naprosté prostorové izolaci ve švýcarském klášteře sv. Bernarda. Pravděpodobným křížením s novofundlandským psem a dánskou dogou vzniklo zcela svébytné a jiným psům zcela nepodobné plemeno svatobernardských psů. Prvním skutečným chovatelem byl pan Schumacher, který vedl záznamy o své chovné skupině a psům vytvářel rodokmeny. První švýcarská plemenná kniha byla založena v roce 1884.
Československý vlčák
Povaha plemene
Československý vlčák je velmi temperamentní, vytrvalý a aktivní pes milující pohyb. Je odvážný, neohrožený a po svém původci vlkovi si uchoval nejen bystré smysly, skvělý orientační smysl a výborný čich, ale také sklon k nedůvěřivosti. Československý vlčák je přizpůsoben k životu ve všech povětrnostních podmínkách, nevadí mu horko, zima ani vlhko. Je proto vhodnější ho chovat venku, nejlépe s velkým výběhem. Svému páníčkovi je československý vlčák bezmezně oddaný, je učenlivý, ale výchova vyžaduje zkušenosti a trpělivost. Téměř neštěká, projevuje se vytím, případně kňučením.
Popis československého vlčáka
Československý vlčák je středně velký až velký pes, který stavbou těla, barvou i osrstěním nezapře svůj vlčí původ. Má také typickou pružnou chůzi vlka. V kohoutku měří více než 65 cm, fena asi 60 cm, váží kolem 25 kg. Československý vlčák má souměrnou hlavu s podlouhlým čenichem, suchou tlamou a s typickýma úzkýma vlčíma očima jantarové barvy. Jeho čelisti jsou silné, zuby dobře vyvinuté, nůžkový skus. Uši mají trojúhelníkovitý tvar a jsou tenké a vzpřímené. Krk je suchý a dobře osvalený, pes musí bez námahy dosáhnout čenichem na zem. Tělo má obdélníkový tvar s pevnou konstitucí, dobře osvalený. Hrudník je souměrný a prostorný, břicho je pevné, vtažené, slabiny má lehce vpadlé. Končetiny jsou rovné a pevné, ocas svěšený, při vzrušení jej vztyčí srpovitě nahoru. Je pro něj typický lehký klus. Srst má československý vlčák rovnou a uzavřenou, barvu může mít žlutošedou nebo stříbrošedou, typická je pro něj světlá maska na hlavě, krku a hrudi. Na zimu mu narůstá mohutná podsada.
Klasifikace FCI
Podle Mezinárodní kynologické federace (FCI) je československý ovčák zařazen do skupiny I. - Psi ovčáčtí a honáčtí , sekce 1. - Ovčáci s pracovní zkouškou. Oficiální zkratka pro ČR je CSV. Využití - jako všestranný pracovní pes. Zemí původu je bývalé Československo, dnes je považován za plemeno slovenské.
Základní péče o psa
Československý vlčák je náročné plemeno, které vyžaduje zkušeného kynologa. Potřebuje kvalitní výcvik a jeho výchova není jednoduchá. Může být velmi nedůvěřivý. Není vhodné jej chovat v bytě, potřebuje výběh. Feny hárají pouze jednou do roka.
Historie plemene československý vlčák
Jedná se o nové plemeno vzniklé křížením německého ovčáka a karpatského vlka. S pokusy se začalo v 50. letech s cílem vyšlechtit psa, který by byl stejně odolný a silný jako vlk, ale nebyl by tak nedůvěřivý a plachý. Potomky bylo možno odchovat jak ze spojení psa a vlčice, tak vlka a feny. Uznán FCI byl v 80. letech. Byl určen především pro armádní účely.
Český horský pes
Povaha plemene
Český horký pes má příjemnou, přátelskou povahu. Přestože je to sebevědomý a živý pes, je lehce ovladatelný a dá se dobře vycvičit. Je snášenlivý nejen k lidem, ale i k ostatním psům a dalším domácím zvířatům. Je velmi odolný a pracovitý. Může žít i v extrémnějších klimatických podmínkách, kterým se dobře přizpůsobuje. Není agresivní.
Popis českého horského psa
Český horský pes zaujme svým příjemným "domáckým" vzezřením. Je velkého vzrůstu a pevné konstituce. V kohoutku měří 62 až 70 cm, fenka 58 až 66 cm, váha se pohybuje mezi 32 až 40 kg a 28 až 36 kg. Má úměrně velkou hlavu s širokou mozkovnou, s mírným čelním sklonem a ne příliš hlubokým čenichem. Má černý nos a středně velké hnědé oči oválného tvaru, které mu dodávají mírný a příjemný výraz. Má silné pysky a velké zuby s pravidelným nůžkovým skusem, povolen je i klešťový. Uši jsou vysoko a ze široka posazené, jsou poměrně velké, trojúhelníkové tvaru a převislé. Krk má český horský pes středně dlouhý, silný a dobře osvalený, bez laloku.
Tvar těla je mírně obdélníkový, hrudník dlouhý, oválný a dosahuje k loktům. Břicho je mírně vtažené. Bohatě osrstěný ocas je nasazený v linii zad, v klidu směřuje dolů, při vzrušení jej nosí srpovitě nad hřbetem. Hřbet je rovný a pevný. Pohybuje se na rovných, dlouhých a silných končetinách s velkými oválnými tlapami.
Český horský pes má dlouhou srst, kolem 10 cm, která je na hlavě a na předních stranách končetin kratší. Je hustá, rovná a tvrdší. Na zimu zarůstá bohatou podsadou. Český horský pes musí být strakatý, přičemž podkladová barva je vždy bílá, skvrny mohou být žluté nebo černé. Hlava je zbarvená celá nebo může mít bílou lysinu. Skvrny na těle mohou být rozmístěny nepravidelně.
Klasifikace FCI
Český horský pes je podle Mezinárodní kynologické organizace (FCI) zařazen do skupiny II. - Psi dogovití, sekce 2 - typ horský pes. Zkouška z výkonu není požadována. Využití českého horského psa je všestranné - jako sportovní a pracovní pes určený pro náročné podmínky v horských oblastech. Možnosti jeho uplatnění jsou široké - jako záchranářský pes, tažný, lavinový, pastevecký, hlídací a v neposlední řadě jako rodinný kamarád.
Základní péče o psa
Český horský pes nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Je pro něj důležitý hlavně pohyb a možnost vybít energii při práci. Je proto vhodnější chovat jej na venkově a dopřát mu velký výběh. Venku může žít v každém ročním období. Miluje dlouhé procházky v přírodě.
Historie plemene český horský pes
Český horský pes se začal šlechtit v 70. letech minulého století. Za základ nového plemene byli použiti slovenští čuvači a „alaskáni" - kříženci několika plemen přivezení z Kanady, kteří byli chováni pro maximální výkon ve spřežení. V průběhu šlechtění českého horského psa byla použita i další plemena.
Kanadský retrívr
Povaha plemene
Původním posláním tohoto plemene bylo vyhánění kachen a jejich aportování z vody. Nova Scotia Duck Tolling retreiver je dnes však více společenským než loveckým psem. Je to přátelské, hravé a pozorné plemeno. Je značně inteligentní a většinou dobře poslouchá. Toller dokáže být výborným hlídačem. Je živý a aktivní, ale doma se chová klidně. Jako většina retrievrů rád plave a aportuje a to za jakéhokoliv počasí. Štěká velmi málo. Na svou rodinu je velmi fixován, má rád společnost a jakékoliv odloučení nese velmi špatně. Kanadský retriever se snáší s ostatními psy i zvířaty dobře. K dětem se chová trpělivě. K cizím lidem je přátelský a nemá sklony k agresivitě.
Popis kanadského retrívra
Kanadský retriever je nejmenší a nejmladší ze všech retrievrů. Dorůstá výšky psi 48 - 51 cm, feny 45 - 48 cm a dosahuje hmotnosti okolo 20 kg. Průměrná délka života je 12 - 14 let. Klínovitá hlava má širokou, mírně klenutou lebku. Trojúhelníkové uši nasazené vysoko vzadu na hlavě a jsou svěšené. Ořechově hnědé oči kanadského retrievera mají mandlový tvar a přátelský výraz. Skus je úplný nůžkový. Hřbet má toller rovný, postupně se svažující k ocasu, záď silnou. Ocas je nasazen v rovině hřbetu a sáhá až k hleznům, je nesen zvesela, špička je mírně zahnutá. Končetiny jsou rovné s kulatými tlapkami. Tento retrívr má plovací blány mezi prsty. Srst je dvojitá a dobře odpuzující vodu. Krycí srst je středně dlouhá a měkká, podsada je hustá a jemná, může být lehce zvlněná. Zbarvení kanadského retrievera je v odstínech červené a oranžové. Časté jsou bílé znaky na hlavě, hrudi, tlapách a bílá bývá i špička ocasu. Tolleři mohou mít dva druhy pigmentu 1. světlý (růžový) - nos i oko, 2. tmavý (černý) - nos i pigment kolem oka.
Klasifikace FCI
Kanadský retriever patří do skupiny 8 - Slídiči, přinašeči a vodní psi, sekce 1 - Retrívři s pracovní zkouškou.
Základní péče o psa
Srst kanadského retrievra není příliš náročná na údržbu. Jednou týdně srst důkladně vykartáčujeme. V období línaní je zapotřebí častější česání. Tito inteligentní psi se učí velmi rychle a výchova není nijak náročná. Nova Scotia Duck Tolling retriever však potřebuje značné množství pohybu. Rád plave a aportuje nebo si hraje s míčkem. Toto plemeno může dosáhnout výborných výsledků v míčových hrách, obratnosti a poslušnosti, výborně se reprezentuje v agility nebo ve flyball. Hodí se především do sportovně založené rodiny. Může být ovšem veden i lovecky a to nejen pro aportování z vody.
Historie plemene kanadský retrívr
Tento nejmenší z retrievrů pochází z Nového Skotska patřícímu Kanadě. Kanadský retrívr se objevuje již v 17. století, kdy kolonizátoři přivezli labradory s rovnou srstí játrové barvy. Nova Scotia Duck Tolling retriever má mezi svými předky kromě St. John dog také kokršpaněly, irské setry i kolie, díky nimž jsou na rozdíl od jiných retrievrů dobrými hlídacími psy. Díky Cyrilu Colwellovi byl chov roku 1945 uznán kanadským Kennel klubem. V průběhu 50. a 60. let se chov rozrostl. Postupně se kanadský retrívr dostal i do Evropy. Mezinárodní kynologickou federací (FCI) byl ale uznán až roku 1981. Dnes se jeho chov nejrozšířenější ve Švédsku a Dánsku. U nás se kanadský retrívr objevil až roku 1996.
Sibiřský husky
Povaha plemene
Husky je věrný kamarád s velkou chutí do života. Rád si hraje s dětmi a je přátelský i k ostatním lidem a psům. Není vhodný jako hlídací pes. Nezapře svůj temperament energického psa, ani svůj divoký původ. Jeho aktivní a pracovitý přístup k životu ovlivní i chování jeho majitele. Má velmi atletickou postavu a je menší a lehčí než většina ostatních tažných plemen. Překypuje energií, kterou musí do posledního dechu celou využít. Pokud mu to není umožněno, nebude nikdy šťastný. Dokonce i jídlo stojí až na druhém místě. Husky si rád dopřeje s volností související lov. Jeho lovecký pud mu je velmi vlastní. A po svých předcích jen zřídka štěká, zato tím více se jako vlk dorozumívá vytím.
Popis sibiřského huskyho
Husky je velmi elegantní pes. Má velmi souměrnou a kompaktní stavbu těla. Má silný hřbet s hřbetní linií vodorovnou od kohoutku k zádi. Je středně dlouhý, což je pro tažného psa, který má páteř vystavenou velkým tlakům a namáháním, velmi důležité. Pevná bedra, která přímo vybízí k saňovým popruhům, jsou užší než samotný hrudní koš s mírným zvýšením střední linie. Silný hrudník není příliš široký. Hrudník končí za lokty, přesně v úrovni předních nohou. Žebra jsou dobře klenutá a na bocích plochá, aby mu umožňovala plynulý pohyb. Kostru má husky velmi pevnou a silnou. Proto mu příroda nadělila i velmi silné a rychlé svalstvo. Jeho ocas je po způsobu ostatních špiců stočen směrem na hřbet. Jen když je v klidu, má ocas svěšen dolů. Středně velká hlava má průměrně dlouhou partii čenichu a nevýrazně vyznačený stop. Uši jsou trojúhelníkového tvaru a osrstěné, aby odolaly i vysokým mrazům. Má je vysoko postavené. Nikdy ne svěšené. Oči mohou mít barvu hnědou až světle modrou. Toto plemeno může mít každé oko jiné a tato zvláštnost je u něj celkem běžná. Srst je hustá, bohatá a středně dlouhá. Husky má měkkou podsadu, která zabezpečuje teplo a hrubší, delší krycí chlupy. Barva srsti je velmi různá a to od černé až po sněhově bílou. Typická je černo-bílá a šedivo-bílá variace. Srst má i zespoda na packách, to aby se neklouzal a dopadal měkce. Velmi jasné linie jeho obličejové masky působí vznešeně.
Velikost feny je v kohoutku 50,5 - 56cm a u psů je 53,5 - 60cm. Váha u feny je v rozmezí 15,5-23 kg a u psů je 20,5 - 28 kg. Dožívá se až 13 let.
Klasifikace FCI
Sibiřský husky patří podle standardu FCI do skupiny - Špicové a primitivní typy, sekce1 - severští saňoví psi. Číslo standardu je 270/ 02.02. 1995 (USA). Oficiální zkratka v ČR je SH.
Základní péče o psa
Husky potřebuje dostatek pohybu a pracovního vytížení, proto není vhodný do měst, kde ho ve volném pohybu nebo pracovních povinnostech hodně věcí omezuje. Nezbytně potřebuje fyzickou zátěž. Ideální pro něho je celoroční pobyt venku. Zima mu nevadí. Spíš naopak! Krmit by se měl jemu vhodnými krmivy (běžné granule, maso, ..). Musíme dbát o jeho atletickou postavu, proto by jsme ho neměli překrmovat, což v mnoha případech ani není možné. Nadváha mu není vlastní. Při línání srsti, dvakrát do roka, mu vypadává celá podsada. Zvláštní péči musíme věnovat jeho huňatému ocasu. Jinak srst během roku nepotřebuje zvláštní péči. Už jen samotné hrabání a následné ušpinění od hlíny mu pomáhá si srst udržet čistou. Výchova je složitá a vyžaduje velmi přísný a jednotný přístup okolí. Násilím nezmůžeme nic, vhodnější jsou proto odměny a motivování. Systematičnost výchovy je samozřejmá. Důslednost, trpělivost a vytrvalost jsou nezbytnou vlastností každého dobrého pána.
Historie plemene sibiřský husky
Husky pochází ze Sibiře z okolí řeky Kolymy. Zde si ho vyšlechtili již v pravěku obyvatelé těchto nehostinných končin - Čukčové. Jejich kočovný způsob života vyžadoval spolehlivého pomocníka a oddaného kamaráda. Sloužil jim především jako tažné zvíře jejich saní, ale také ho využívali k lovu. Pravděpodobně se vyvinul z tehdy velmi využívané Lajky, která se chovala na severu obou kontinentů. Teprve v 19. století huskyho náhodou objevili obchodníci s kožešinami na Aljašce a v roce 1909 se dostal do Ameriky.
Obrovskou popularitu získal sibiřský husky v polovině dvacátých let našeho století. V zimě 1925 vypukla v Nome, středisku zlatokopů na Aljašce, epidemie záškrtu a bylo tam nutno co nejrychleji dopravit sérum. Nor Leonhard Seppala se svým spřežením sibiřských huskyů překonal 300 km ve sněhové bouři a dovezl léky právě včas. Na památku této události se dodnes jezdí nejdelší závod saní tažených psy, Iditarod, na trati Anchorage-Nome, tedy více než 1930 km (běh Iditarod).
Za druhé světové války byli používáni pro záchranou a pátrací službu. Dnes je velmi oblíben především v Kanadě a USA. V dnešní době je především dalším členem rodiny nebo se využívá na závody psích spřežení. Jméno husky dali plemenu Evropané podle pejorativního pojmenování Eskymáků. Název husky se někdy používá i pro eskymácké psy, kteří žijí v Grónsku, Labradoru, na Aljašce a v severní Kanadě. Správné pojmenování je však eskymácký pes.