Venuše je druhá planeta od Slunce ve sluneční soustavě. Je pojmenována po římské bohyni lásky a krásy Venuši. Jedná se o jedinou planetu sluneční soustavy,
která je pojmenována po ženě. Venuše je terestrická planeta, co do velikosti a hrubé skladby velmi podobná Zemi; někdy se proto nazývá „sesterskou planetou“
Země. Eliptická oběžná dráha Venuše má ze všech planet nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Okolo Slunce oběhne jednou za 224,7 pozemského dne. Protože je
Venuše ke Slunci blíže než Země, její úhlová vzdálenost od Slunce nemůže překročit určitou mez (největší elongace je 47,8°) a lze ji ze Země vidět jen před
úsvitem nebo po soumraku. Proto je Venuše někdy označována jako „jitřenka“ či „večernice“, a pokud se objeví, jde o zdaleka nejsilnější, téměř bodový
přírodní zdroj světla na obloze. Její magnituda může dosáhnout hodnoty −4,6. Na obloze je tedy po Slunci a Měsíci nejjasnějším zdrojem. Výjimečně lze
Venuši pouhým okem spatřit i ve dne. Venuše je zcela zakryta vrstvou husté oblačnosti, která nedovoluje spatřit její povrch v oblasti viditelného světla.
To vyvolalo velkou řadu spekulací o jejím povrchu, přetrvávajících až do 20. století, kdy byl její povrch prozkoumán pomocí přistávacích modulů a radarového
mapování povrchu. Venuše má nejhustší atmosféru ze všech terestrických planet, která je tvořena převážně oxidem uhličitým. Pro absenci uhlíkového cyklu ve
formě navázání do hornin či na biomasu z atmosféry docházelo k jeho enormnímu nárůstu až do současné podoby. Vznikl tak silný skleníkový efekt, který ohřál
planetu na teploty znemožňující výskyt kapalné vody na jejím povrchu a učinil z Venuše suchý a prašný svět. Existují teorie, že Venuše, podobně jako Země,
měla oceány kapalné vody. Voda se vlivem narůstající teploty vypařila a následně se pro absenci magnetického pole vodní molekuly střetly s částicemi
slunečního větru, což vedlo k jejich rozpadu na kyslík a vodík a k úniku volných částic z atmosféry. V současnosti dosahuje tlak na povrchu Venuše
přibližně 92násobku tlaku na Zemi. Venuše byla známa již starým Babylóňanům kolem roku 1600 př. n. l. Byla však pozorována dlouho předtím v prehistorických
dobách díky své jasné viditelnosti. V Čechách jsou známy nálezy dokládající její pozorování z archeologické lokality Makotřasy z období asi
2700 let př. n. l. Jejím symbolem je stylizované znázornění bohyně Venuše držící zrcadlo: kruh s malým křížem pod ním (v Unicode: ♀). Povrch Venuše mohl být
zkoumán až díky radaru a kosmickým sondám. První úspěšné přistání provedla sovětská (SSSR) sonda Veněra 7 15. prosince 1970. V první polovině 90. let
20. století zhotovila americká sonda Magellan detailní mapu téměř celého povrchu planety. Tyto výzkumy přinesly poznatky o silné sopečné aktivitě na povrchu
Venuše, což spolu s přítomností síry v atmosféře vedlo k domněnkám, že se na Venuši nachází aktivní vulkanismus i v současnosti, což v roce 2009 potvrdila
měření povrchu v infračerveném spektru. Při průzkumu snímků ale nebyly nalezeny žádné doklady lávových proudů, které by pocházely z nedávné doby.
Na povrchu bylo překvapivě pozorováno jen malé množství kráterů, naznačující, že celý povrch je relativně mladý o stáří přibližně půl miliardy let.
Venuše vznikla podobně jako ostatní planety sluneční soustavy přibližně před 4,6 či 4,5 miliardy let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se
centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první
planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety.
Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření
a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným
diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů.
Venuše je jedna ze čtyř terestrických planet, takže má podobně jako Země pevný kamenitý povrch. Vzhledem k velikosti a hmotnosti je Venuše velice podobná
Zemi a často je popisována jako její „sestra“ či „sesterská planeta“. Poloměr Venuše je pouze o 650 km menší než v případě Země, současně její hmotnost
dosahuje 81,5 %.Nicméně podmínky na povrchu Venuše jsou od pozemských zcela odlišné. Na povrchu panují extrémní podmínky, způsobené silným skleníkovým
efektem. Atmosféra je složena převážně z oxidu bez možnosti změřit šíření seismických vln skrz jednotlivé vrstvy planety a znalosti momentu setrvačnosti
je jen velmi málo způsobů, jak zjistit více informací o vnitřní stavbě a složení planety.
Nicméně podobnost rozměru a hmotnosti Venuše se Zemí naznačuje,
že tyto dvě planety si budou podobné i ve vnitřní stavbě. Venuše se nejspíše také skládá z jádra, pláště a pevné kůry. Jelikož je menší než Země, dá se
odvozovat, že menší bude i její vnitřní tlak. Oproti Zemi se na Venuši také nepodařilo objevit důkazy deskové tektoniky, Venuše tak spolu s Marsem a
Merkurem má nejspíše litosféru tvořenu jednou kompaktní litosférickou deskou. Jako vysvětlení se nabízí varianta, že Venuše má příliš silnou litosféru,
která zabraňuje průniku chocholů na povrch a nastartování deskové tektoniky. Vnitřek Venuše je pravděpodobně velmi podobný pozemskému jádru, a je tedy
tvořen částečně tekutým železným jádrem o průměru 6 000 km, obklopeným roztaveným kamenným pláštěm. Spolu tvoří tyto dva obaly největší část planety.
Spodní hranice pláště leží podle odhadů v hloubce okolo 2 840 km. Složení ani teplota těchto částí planety nejsou podrobně prozkoumány a známy.
Předpokládá se, že je zde bohatě zastoupeno zejména železo, a to buď v čistém stavu, nebo vázané se sírou ve formě sulfidu železnatého. Na rozhraní
jádra a pláště se odhadují teploty okolo 3 500 °C, v jádře by mohly dosahovat až k 4 000 °C. Venuše, podobně jako Země, překonala gravitační
diferenciaci, období krátce po svém zformování, kdy těžší prvky klesaly do středu planety, čímž došlo k vytvoření jádra, zatímco lehčí prvky stoupaly
směrem k povrchu. Důkazem diferenciace je vznik sekundární atmosféry planety.