Sluneční soustava má osm planet

Definice toho, co to vlastně znamená být planetou, nebyla doposud úplně přesně dána. Proto také dlouholeté spory o tom, jestli Pluto v této kategorii nechat nebo jej vyškrtnout. Kdyby bylo Pluto objeveno v posledních letech, tedy v době, kdy již známe řadu dalších transneptunických objektů, a víme, že Pluto se svými charakteristikami rozhodně podobá mnohem více jim než planetám zemského typu, o planetách plynných ani nemluvě, pak by se na seznam planet vůbec nedostalo. Jak ale omluvit odebrání tohoto statusu tělesu, které se jím chlubilo od svého objevu, tedy plných sedmdesát šest let? Nijak. Nebude to poprvé, kdy se podobná věc stane.

Planety Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn lidstvo znalo již ve starověku, neboť jsou viditelné okem, a bylo je tedy možné i v dobách dávno před vynálezem dalekohledu nejen pozorovat, ale i precizně zaznamenávat jejich pohyb. Až vynález dalekohledu umožnil objevovat mnohem menší a/nebo vzdálenější tělesa.

Roku 1766 Johann Daniel Titius objevil, že relativní vzdálenosti planet od Slunce téměř přesně odpovídají jednoduchému vztahu r = 0,4 + 0,3 k, kde r je vzdálenost planety od Slunce v AU a číslo k = 0, 1, 2, 4, 8, 16, ... Tento zákon byl široce propagován tehdejším ředitelem berlínské hvězdárny Johannem Elertem Bodem. Titius-Bodeho zákon, jak se dnes vztahu říká, je pravděpodobně náhodná shoda. Výrazně ale napomohl dvěma zásadním objevům. Nejprve objevu planety Uran roku 1781 ve vzdálenosti, kde zákon předpokládal sedmou planetu. Sedmou, neboť zákon také předpovídal, že by v prostoru mezi planetami Mars a Jupiter měla být další, dosud neznámá planeta. Honba za ní skončila roku 1801, když Giuseppe Piazzi objevil novou "planetu" Ceres obíhající přesně ve vzdálenosti, kterou předpovídal Bodeho zákon. V březnu 1802 ovšem následoval objev Pallasu Heinrichem Olbersem, tělesa obíhajícího v téměř stejné vzdálenosti jako Ceres.

William Herschel, objevitel Uranu, odhadl přibližné velikosti obou těles a protože byla malá a obíhala v téměř shodné vzdálenosti, navrhl, že by tělesa neměla být nazývána planetami, ale "asteroidy" (podle toho, že v dalekohledu vypadají jako hvězdy), tedy planetky. V té době to ale byl menšinový názor, a tak se Ceres i Pallas dostaly na seznam planet. Jenže v padesátých letech 19. století už bylo těchto těles známo patnáct. Po nějakých padesáti letech, po které se Ceres, Pallas, Juno (1804) a Vesta (1807) v seznamech uváděly společně s planetami podle vzdálenosti od Slunce a ostatní nalezenci (objevovaní po delší odmlce od roku 1845) byli uváděni na konci seznamů byla nakonec tato tělesa definitivně z planet vyškrtnuta a zařazena jako planetky (v angličtině "minor planets").

Hlavní pás planetek. K 1. lednu 2006 byla spočtena dráha celkem 305 224 planetek. 120 437 planetek bylo očíslováno (mají tedy spolehlivě určenou dráhu), ale pojmenováno jich bylo pouhých 12 779. Zdroj: P. Chodas (NASA/JPL).

Z poruch dráhy Uranu byla spočítána poloha osmé planety, Neptunu. V blízkosti předpovězené polohy jej objevil Johann Gottfried Galle v roce 1846 na základě nezávislých výpočtů pánů Leverriera a Adamse. Ovšem i dráha Neptuna vykazovala poruchy a hledání dalšího "rušícího elementu" nakonec vedlo k objevu toužebně očekávaného Pluta. Objev byl ale spíš dílem náhody za přičinění odhodlanosti Percivala Lowella, který na své arizonské hvězdárně přišel na samém začátku 20. století s nápadem postupného soustavného snímkování okolí ekliptiky (tedy roviny, ve které planety obíhají) za účelem chybějící planetu najít.

Pluto však bylo objeveno teprve v únoru roku 1930 Američanem Clydem Tombaughem poblíž předpovězené polohy. Hmotnost tělesa byla zpočátku nadhodnocena, později se zjistilo, že je příliš malé, než aby mohlo mít vliv na dráhu planety Neptun.

Pluto a jeho tři měsíce na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu. Nové dva měsíce Hydra (S/2005 P1) a Nix (S/2005 P2) objevené v loňském roce byly pojmenovány teprve v červnu 2006. Zdroj: NASA, ESA, H. Weaver (JHU/APL), A. Stern (SwRI), 15. 2. 2006.

Odhaduje se, že za drahou planety Neptun obíhá minimálně 70 000 tzv. transneptunických těles s průměrem větším než 100 km. Jsou soustředěna do tzv. Kuiperova pásu ve vzdálenostech 30-50 AU od Slunce. Roku 1992 bylo objeveno první z nich (1992 QB1), dnes jich známe již přes tisícovku. Až doposud byly ovšem odhadované průměry těchto těles menší než průměr Pluta, a otázka oprávněnosti nazývat Pluto planetou sice byla diskutována, ale ne s takovou naléhavostí. Vše změnil objev tělesa 2003 UB313, též neoficiálně nazývaného Xena, oznámený v létě roku 2005. Jeho průměr se totiž odhaduje na 2400+/-100 km a pokud mělo Pluto status planety, pak by těleso, které je větší, logicky mělo dostat stejné privilegium…

Kuiperův pás. Zdroj: P. Chodas (NASA/JPL).

Vznikla tedy potřeba ujasnit si definici pojmu planeta a zároveň tak definitivně rozhodnout o Plutově osudu. Původní návrh Mezinárodní astronomické unie ze 16. srpna 2006 zahrnoval dvě zásadní podmínky. Zaprvé - planeta je takové těleso, které obíhá kolem hvězdy, ale samo hvězdou není. Zadruhé hmotnost tělesa musí být dostatečná pro to, aby se těleso zformovalo do přibližně kulového tvaru. Tuto podmínku splní objekty s průměrem větším než 800 km a hmotností zhruba 5x10²⁰kg. Dodatečná podmínka pak hovořila o poloze těžiště systému planeta-měsíc. Pokud je těžiště systému uvnitř centrálního tělesa, pak se jedná o planetu a její měsíc. Pokud ale těžiště leží mimo toto těleso, jedná se o dvě planety.

Tento návrh by rázem zvýšil počet planet sluneční soustavy na dvanáct těles, na seznamu by nejen že zůstalo samotné Pluto, ale přiřadily by se planetka Ceres, Plutův měsíc Charon a již zmíněná 2003 UB313. Zároveň by se na čekací listinu dostalo dalších dvanáct těles, nemluvě o tělesech, která budou v budoucnu teprve objevena.

Návrh byl nakonec definitivně odsouhlasen v Praze na konferenci Mezinárodní astronomické unie 24. srpna 2006, ovšem v zásadně pozměněné podobě.

Planeta je nebeské těleso, které

Tuto definici splňuje jen osm planet sluneční soustavy: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Pluto je podle této definice trpasličí planetou a je prototypem nové kategorie transneptunických objektů. Všechna ostatní tělesa obíhající kolem Slunce by měla být nazývána malá tělesa sluneční soustavy. Podle schválené definice si tak osm planet podrží svojí unikátnost ve sluneční soustavě a nenastane paradoxní situace, že by sluneční soustava měla planet třeba sto padesát. Schválený model je také universálnější, a mohl by být použitelný i pro aplikaci na další planetární systémy.