Až do počátku 19.stol. byly stroje a technická zařízení poháněny energií vodních toků, větrem, silou zvířat a často také lidí(například v dolech). A přestože vodní kola a větrné lopatky dosáhly značných technických zlepšení, byl výkon těchto pohonů slabý a hlavně závislý na přírodních podmínkách, jež člověk nemohl ovlivnit. Tato situace se převratně změnila vynálezem parního stroje a jeho možností pohánět další zařízení. To se stalo v Anglii zásluhou Jamese Watta. Teprve po jeho konstrukčním zdokonalení parního stroje byla otevřena cesta k všestrannému využití vynálezu, který dal 19.století. název věk páry.Uplatnění parního stroje ve výrobě a v dopravě a jeho hromadné rozšíření bylo jedním článkem celého řetězu změn a procesů, které se pro svůj dopad na život společnosti, ba celé civilizace nazývají průmyslové revoluce.

Tyto změny začaly v Anglii v polovině 18.století a záhy se postupně šířily na evropský kontinent. Střední Evropa v tomto dění zaostávala asi o půl století. V Čechách představil parní stroj František Josef Gerstner na pražské polytechnice mezi lezy 1806 a 1807 a hrabě Jiří Buquoy, který ho o několik let později na svém panství použil k čerpání vody z dolu a jako pohon ve sklárně. K zajímavým výsledkům se dopracoval také Josef Božek, mechanik pražské polytechniky, který v letech 1815-1817 předváděl v královské oboře v Praze svůj vůz a člun , oba poháněné parním strojem. I když tyto pokusy nevedly k širšímu uplatnění, předznamenaly použití parního pohonu v dopravě, k němuž došlo čtvrt století později. Ojediněle se začaly parní stroje zavádět v českých zemích do praxe od 20.let 19. století. Čerpaly vodu z dolů, poháněly dmychadla u vysokých pecí či stroje textilních továren. Šlo o výrobky dovezené z Anglie nebo z německého prostředí. V přádelně v Markvaticích například pracoval stroj vyrobeny v Harkortově strojírně ve Wetteru nad Rýnem. Tyto první parní stroje se vyznačovaly nízkým výkonem(5-12 kW) a velkou poruchovostí. Nevyráběly se sériově,každý kus byl originál. Při opravách se některé části musely často zhotovit znova, což vedlo k získávání nových poznatku a zkušeností s jejich konstrukcí.

V českém Prostředí začala soustavně vyrábět parní stroje továrna Luz a Schöll ve Šlapanicích u Brna ve 30.letech 19.stol., dále strojírna bratří Thomasů ve Starém Harcově u Liberce a Breitfield a Švand v Praze. Tak se brzy vytvořily podmínky pro vznik strojírenských center kolem Brna, Liberce a Prahy. Tato tři města a jejich okolí soustřeďovaly v polovině 19. století nejen textilní, ale v souvislosti s tím i strojírenský průmysl. Ze 137 parních strojů, které pracovaly v Čechách a na Moravě v roce 1846, jich byla zhruba polovina vyrobena v domácím prostředí. Vyšší kvalitu parních strojů přineslo uplatnění Corlissova systému, který dovoloval pracovat z vyšším tlakem páry. Jeho výrobu zahájila v Čechách pražská Rustonova strojírna v roce 1857. Tyto parní stroje nalézaly stále širší uplatnění v dolech i v průmyslu. Jejich výrobu převzala od 70.let řada dalších výrobců. Corlissův systém byl překonán až v 80. letech stroji na přehřátou páru o vyšších tlacích.

Velký podnět k rozvoji strojírenství dala v polovině 19. století železniční a lodní doprava. Uplatnění parního pohonu u lokomotiv a lodí rozvinulo nové směry ve strojírenství. Do 60. let se v Českém prostředí vybudovala základní železniční síť hlavních tratí. Lokomotivy byly sice nad síly domácích výrobců, ale o to větší podíl si získala výroba železničních vozů., kolejnic a dalšího zařízení pro železniční provoz. Vedoucí postavení měla v tomto oboru firma Ringhoffer v Praze na Smíchově, která začala s výrobou železničních vozů v roce 1852 a během dalších let dosáhla úspěchů nejen v Rakousku, ale i v zahraničí. Kromě nákladních i osobních vozů všech kategorií vyráběla tato továrna i celé sestavy salonních vozů na zakázku pro panovnické dvory.

České strojírenství se od poloviny 19.století úspěšně rozvíjelo. podíl na tom měla i prosperita potravinářského průmyslu, zejména cukrovarnictví. Strojní zařízení cukrovarů, pivovarů, lihovarů, mlýnů, ale také nejrůznější zemědělské stroje se staly základem výrobního programu řady podniků. Vedoucí postavení měla Daňkova strojírna v Praze. Také tento druh výrobků směřoval často za hranice, např. do Ruska, na Balkán, do Německa a Indie. Důležité postavení strojírenství v průmyslu českých zemí se projevilo i v založení samostatného oboru stavby strojů na pražské polytechnice v roce 1863. V 70.letech 19.stol. muselo i strojírenství čelit stále ostřejší konkurenci. Po hospodářské krizi roku 1873 volila řada podniků cestu spojování s dalšími strojírnami a vytváření akciových společností. Vznikly mocné strojírenské závody s rozsáhlým výrobním programem. Již před krizí, v roce 1871, začala parcovat První českomoravská továrna na stroje, o rok později První brněnská strojírna. V dalších letech se spojily podniky Breitfeldův a Daňkův, akciová společnost vznikla z továrny Rustonovy. Tato koncentrace umožnila další rozmach strojírenství. V mnoha městech však vznikla celá řada menších strojírenských podniků s různým zaměřením- v Teplicích, Kolíně, Chrudimi, Kutné Hoře, Mladé Boleslavi, v Jičíně, Roudnici nad Labem, Brandýse nad Labem a dalších. Vyráběly se zde například zemědělské stroje, spalovací motory, textilní stroje, zařízení pro chemický průmysl.

Velký význam pro Rakousko-Uhersko měly Škodovy závody v Plzni, které vznikly v roce 1869, kdy Emil Škoda koupil strojírnu Kristiána Valdštejna v Sedlici u Plzně. Zeměřil se na výrobu strojního zařízení pro cukrovary a pivovary, výrobu těžních strojů do dolů a parních strojů. Po vybudování nové ocelárny začal vyrábět lodní děla, pancíře, dělové věže a řadu menších děl a moždířů pro pěší vojsko. Podíl na přezbrojování rakousko-uherské armády vynesl Škodovy závody na čelní místo mezi velkými strojírenskými podniky v evropském měřítku.