TERMODYNAMIKA A VOLNÁ ENERGIE

http://www.mwm.cz/

autor:  Peter A. Lindeman PHD

,

Hlavní proud vědecké komunity se odmítá zabývat ideou strojů na "volnou energii" či "Over-Unity" a tvrdí, že existence takovýchto strojů porušuje "druhý zákon termodynamiky". Smyslem tohoto článku je postavit se k této sporné otázce z pohledu alternativní vědy. 

Rovněž četní inženýři a vynálezci, pracující na poli alternativní energie, dosud mylně věří, že "zákony termodynamiky" mají všeobecnou platnost. Aparát na "volnou energii" u nich vyvolá jen pohrdání a poukaz na to, že takové stroje jsou "mimo zákon", jelikož porušují jakýsi "elementární kosmický zákon". S ohledem na pokroky udělané na tomto poli, musí být odkryta omezení a chyby vězící v takzvaných "termodynamických zákonech". Teprve pak si lidé uvědomí, že jedinou spolehlivou pomůckou k odhalení chování fyzikálních realit je vědecký experiment.

Abychom toho mohli dosáhnout, bude užitečné krátce vyhodnotit některé klíčové historické události, které pomáhaly formovat moderní vědecké období, včetně pohledu na termodynamiku. 
Před rokem 1800 byly ještě stroje s věčným pohybem (perpetuum mobile) považovány za možné, zatímco teplo neplatilo za jednu z forem energie. Tyto dlouho platné předpoklady vyvrátil svými myšlenkami Hermann von Helmholtz, který v roce 1847 prohlásil: "Jelikož nikdy nikdo nebyl schopen postavit funkční stroj s věčným pohybem, je nanejvýš pravděpodobné, že to není možné." Za účelem popření možnosti věčného pohybu a k udržení tohoto prohlášení, Helmholtz usoudil, že energie v systému zůstává zachována. Bylo dlouho pozorováno, že mechanická zařízení nemohou přenášet energii dokonale, vždy v nich dochází k nějakému tření. Tření se vyznačuje nejen tím, že brání přenosu energie ve strojích, ale víme, že produkuje také teplo. Za účelem současného objasnění pracovních ztrát a zisku tepla, a aby mohlo být dodrženo zachování energie, Helmholtz usoudil, že teplo je formou energie, sestávající z nepatrných, náhodných pohybů v molekulách hmoty. Dále tvrdil, že ztráty ve strojích jsou úměrné poměru jejich pohybu a současně představují teplo, úměrné pohybu molekul v materiálu z něhož jsou stroje vyrobeny. Na základě těchto úvah navrhl, že obojí, teplo i práce, musí být považováno za energii, neboť jen takto je možno zachovat totální součet energie - místo aby teplo a práce byly nadále považovány za samostatné položky.

V roce 1850 byl Rudolf Clausius schopen syntetizovat dílo Helmholtze, Jamese Joule, Sadi Carnota a jiných do formy zevšeobecňujícího sdělení, které pak vešlo ve známost jako "první zákon termodynamiky". Ten říká, že "energie může být převáděna z jedné formy na jinou, avšak není přitom vytvářena, ale také nikdy nezaniká". Jakmile se tato myšlenka stala součástí všeobecného mínění, úplně přeměnila intelektuální krajinu mechaniky, fyziky a dynamiky energie. To představovalo totální ústup od souboru myšlenek a předpokladů, převzatých ze starověku. Vypukla nová éra vědy.

Abychom pochopili tento historický vývojový trend, je důležité vědět, že kromě nového teoretického výkladu povahy tepla, byly veškeré ostatní údaje vedoucí k novému teoretickému zevšeobecnění odvozeny z experimentů. Lze to ilustrovat postřehy, které zaznamenal Sadi Carnot ve svém obsáhlém díle o chování tepla ve strojích. Uvádí: "Ve všech případech, kdy je působením tepla vykonávána práce, je množství spotřebovaného tepla úměrné vykonané práci a naopak, stejné množství práce produkuje stejné množství tepla." Carnotovo prohlášení se opíralo o stovky experimentálních měření. Po natolik přesvědčivém experimentování nebylo pro Clausia nesmyslné dospět k závěru, že teplo lze sjednotit s položkou mechanické práce. Tento závěr tvrdící, že energie může být všeobecně měněna z jedné formy na jinou, je však spíše důkazem toho, že logika je metoda, s níž lze dospět ke špatným závěrům s nepoškozeným sebevědomím... 


Než budeme pokračovat, je pro tento účel důležité připomenout, že nová představa, vyjádřená v "prvním zákonu termodynamiky", sestává s několika navzájem přeplátovaných nápadů, představ a předpokladů, které lze shrnout takto:

1) Stroje s věčným pohybem jsou nemožné.
2) Povaha tepla byla redukovaná na náhodné pohyby v molekulární struktuře hmoty.
3) Energie může být konvertována z jedné formy na jinou, aniž bylo podáno jakékoliv vysvětlení toho, jak tato konverze skutečně probíhá v libovolném specifickém případě.
4) Energie při průchodu mechanizmem nevzniká, ale ani nezaniká.
5) Veškeré formy energie se chovají stejně. 

Všechny tyto myšlenky jsou nezbytně uvězněny v "prvním zákoně termodynamiky". Výsledky experimentálních výzkumů Carnota a Joule jsou samozřejmě jednou provždy platné i z pohledu alternativní vědy. Představují rozumný segment, zastřešující práce Helmholtze a Clausia, spočívající na experimentálním výzkumu uvedené problematiky. Na teorii o přeměně a představách o povaze tepla navážeme v tomto článku později, až na to budeme lépe připraveni.

"Druhý zákon termodynamiky" se vyvinul z dalších studií o chování tepla v uzavřených systémech. Je pozoruhodné, že neexistuje ani jediné prohlášení, které by bylo možné považovat za všeobecné uznání definitivní platnosti tvrzení uvedených v tomto takzvaném "zákoně". K nejpopulárnějším sdělením, která se zrcadlí v obecném chápání "druhého zákona termodynamiky", patří následující: 
"Entropie v uzavřeném systému se nesnižuje", "Stav řádu uzavřeného systému se nezvyšuje samovolně, bez použití práce", "Mezi všemi přípustnými stavy systému s danou hodnotou energie, množství částic a omezení, platí jedině a pouze stabilní rovnovážný stav" a "Nelze sestrojit zařízení, které pracuje v cyklu a přitom neprodukuje žádný jiný efekt, než že produkuje práci a výměnu tepla v jediném zásobníku". 
Těm, kteří rozumí tomuto jazyku je zřejmé, že tato sdělení zcela zřetelně nevyjadřují stejnou ideu. Některá vybíhají do neurčita zatímco jiná jsou definována těsněji. Všechna tato prohlášení vyrostla z představy, vyjádřené asi tak jako "poslední slovo" v sérii, že nelze vyrobit stroj s věčným pohybem, který by fungoval na základě principu výměny práce a tepla, pokud tento proces bude od počátku omezen známým množstvím tepla. Poté, když je toto dané množství tepla převedeno na práci a teplota zásobníku se sníží na teplotu vnějšího prostředí, nelze očekávat produkci žádné další práce. Toto není jen rozumné, ale skutečně potvrzené v tisících experimentů. S částí, kde tento "zákon" zřetelně a přesně definuje prohlášení odvolávající se na chování tepla v uzavřených systémech, nemám žádný problém a musím s ní plně souhlasit.

Potíže ovšem vyvstanou s některými dalšími zobecněnými výklady tohoto "zákona", jako například s prohlášením, že se "řád v uzavřeném systému nemůže spontánně zvýšit bez vynaložení práce". Abychom pochopili, proč toto prohlášení nemá všeobecnou platnost, je napřed důležité zřetelně definovat termíny. Musíme pochopit co je míněno "stavem řádu" v systému a vytýčit hranice "uzavřenosti" toho systému. V prvním případě se "stav řádu" v systému obecně vztahuje k teplotě. Když to pochopíme, můžeme toto sdělení přeformulovat prohlášením: "Teplota v tepelně izolovaném prostoru se nezvýší, jestliže do systému nevložíme nějakou práci nebo energii." (Jenže:"Neexistuje ideální nádoba, žádná nádoba nemůže být tak dokonale uzavřená a zabezpečená, aby mohla být považována za uzavřený systém. Neexistuje jediný stroj anebo přístroj, který by byl absolutně izolovaný od zbytku kosmu." Raymond Abellio, cca 1975. vlož. překladatelem) Zřetelnou definicí podmínek a omezením diskuze na teplo a práci jsme opět získali všeobecně platné prohlášení, podepřené horami experimentálních údajů. Pokud ovšem budeme "stav řádu" definovat jako "úhrnné množství energie", a pak jako "uzavřený systém" vymezíme celý vesmír, měli bychom nadále věřit, že v něm za žádných okolností nelze vytvořit stav, při němž bude docházet ke spontánnímu růstu koncentrace energie. To není pravda!

Víme, že takto se chová většina známých chemických procesů, standardní elektrická zařízení a teplo všeobecně, avšak pole éterické energie planety se takto nechová. Toto energetické pole si počíná přesně opačně, než zobecňuje "druhý zákon termodynamiky", což je skutečnost podepřená značným množstvím experimentálních údajů. Jedním z nejlépe zdokumentovaných příkladů je spontánní nárůst teploty pozorovatelný v "orgonovém akumulátoru", který v roce 1940 vynalezl Dr. Wilhelm Reich. Jednoduchá komora, zhotovená ze střídajících se vrstev organického a anorganického materiálu, umožňuje koncentraci hustoty pole éterické energie, jinak rozptýleného v okolním prostředí, do lokálního prostoru bez použití práce. Tato nová a vyšší koncentrace energie se projeví spontánním nárůstem teploty. Tento stav v omezeném případě nenarušuje druhý "zákon", protože připouštíme, že do systému vstoupí nová energie. Porušuje ovšem hlavní argument "druhého zákona", protože zmíněná energie vstupuje do systému bez aplikace externí práce. Reichův akumulátor byl původně navržen v rámci pokusu o odstínění a oddělení této energie od jejího systémového prostředí. Jeho podklady nicméně zřetelně ukazují, že nebyl schopen omezit její účinky na prostor akumulátoru, protože éterická energie snadno proniká stěnami jeho komory. Nakonec si uvědomil, že vůči poli éterické energie nelze systém v lokálním smyslu "uzavřít". To je pro porozumění velmi důležité, protože tato skutečnost opět přímo vyvrací předpoklad, že se vesmír na všech úrovních aktivity skládá pouze z uzavřených systémů.

Závažný problém spočívá v tom, jak na "zákony termodynamiky" pohlíží vědecké společenství. Je-li diskuze omezena pouze na chování tepla v uzavřených systémech, představuje "druhý zákon termodynamiky" dobře testovaný přesný popis toho, co se v nich za daných okolností děje. Kdo ale nesprávně předpokládá, že se takto chovají všechny formy energie, a že uzavření systému je možné na všech úrovních, může z toho, co vyvěrá z experimentálně odvozených pozorování, vyvozovat hrubě nesprávné závěry. Vědecká komunita se ve vlastní oblasti těmto problémům jednoduše vyhýbá popřením existence pole éterické energie, protože nezapadá do jejich intelektuálního modelu. Naneštěstí pro ně jim nové a nové experimentální důkazy o existenci éterické energie jejich staromilecké lpění na dosavadním intelektuálním modelu vzrůstající měrou ztěžují.

Rozhodně dosud nejlepší důkazy existence éterického energetického pole, a jeho schopností dosáhnout vysoké koncentrace bez aplikace práce, demonstrují techniky, které vyvinul Trevor James Constable a jeho Atmos Engineering tým v Etheric Weather Engineering. Jako člen tohoto týmu jsem osobně pozoroval, jak může prostý projektor éterické energie, nepracující "v klasickém smyslu", vyvolat éterické potenciály, které v atmosféře dosahují tak vysoké koncentrace, že během několika hodin dokáží vyloučit ze vzduchu milióny litrů vody. 
Spuštěné projektory éterické energie vyžadují jen několik set wattů elektrické energie. Kdyby jimi vyprodukovaný déšť spadl do přehrady a následně prošel turbínou vodní elektrárny, mohl by být zisk elektrické energie z tohoto systému enormní, řádově 100 000 : 1. Tato metoda vytváření "volné energie" představuje jednu z praktických realit současnosti. Ačkoli nevím o žádné komunitě, používající této metody k nahrazení svých energetických potřeb, je tato věc naprosto proveditelná. Tento příklad je teoretický jen v tom smyslu, že nebyl nikdy realizován (nebyla využita přehrada), ale poskytuje dobrý model pro ostatní systémy na "volnou energii", vyvíjené v současnosti po celém světě. 

Jelikož příkon pohánějící projektor éterické energie je elektrický a možný výkon odebíraný z generátoru vodní elektrárny by byl rovněž elektrický, mohli by to mnozí mylně označit jako systém, vykazující takzvanou "over-unity" . Na tomto stavu ovšem není nic "nad-rovnovážného". Každý z komponentů strojního vybavení použitého v tomto systému vykazuje provozní a třecí ztráty. Energie zachycovaná tímto systémem je atmosférický éter a k veškerému energetickému zisku systému dochází mimo zařízení. Skutečnost, že malý elektrický příkon přináší obrovský elektrický výkon neznamená, že tento systém pracuje v režimu "over-unity", tedy "nad-rovnováhou".

Problematika konceptu "over-unity" vyplývá z "prvního zákona termodynamiky" a jeho základní představy o možnosti přeměny jedné formy energie na jinou. Tento předpoklad nabízí představu, že k takovým konverzím dochází při rozpoznaných a akceptovaných kurzech výměny. Představa možnosti takovéto konverze vyžaduje, aby různorodé dávky určené k výměně byly zafixovány a zastupovaly horní limit kalkulace převodu, který se blíží k jedné (100%), přičemž čitatel tohoto zlomku zastupuje "výstup" a jmenovatelem je "příkon". Od doby, kdy bylo obecně přijato, že každý stroj vykazuje tzv. ztráty, je přirozeně každá myšlenka, že by tento převod mohl být větší než jedna, absurdní. Toto, společně s předpokladem "druhého zákona", že všechny energetické systémy jsou uzavřené (čímž je míněno, že do systému mezi "vstupním obvodem" a "výstupem" nemůže vstoupit žádná nová energie), činí představu systému vykazujícího "over-unity" ještě nemožnější, než existenci pouhého perpetuum mobile. Logika linie zakotvené v "zákonech termodynamiky" je dokonalá. Problém sice není v této logice, ale ilustruje, že samotná logika k odhalení pravdy nestačí. ("Vrcholným úspěchem rozumu je uvědomění, že rozum je limitován." Blaise Pascal. vl. překl.) Svízel koření z jistých interpretací těchto "zákonů." 
Vraťme se na chvíli zpět a podívejme se na "první zákon" znovu z hlediska diskuze o "over-unity". "Energii lze transformovat z jedné formy na jinou, ale nelze ji vytvořit ani zničit." Zdá se to být dost jednoduché k pochopení. Pod hladinou však záludně číhá předpoklad, že to rovněž znamená, že se energie v systému nemůže objevit spontánně ani z něj jednoduše zmizet. To je samozřejmě nutná podmínka, jestliže má být zachování energie uspokojeno jak na LOKÁLNÍ, tak na VŠEOBECNÉ úrovni.

Tato diskuze se stává významnou při popisu funkce rotujícího magnetického generátoru, například takzvané "N-machine" (viz také Space Power Generator - SPG). Většinu významné práce na tomto poli vykonali Bruce DePalma a Parmahamsa Tewari. Zde je krátké shrnutí. 


Rotující magnet vybudí dvě silová pole, která na sebe vzájemně působí v pravých úhlech. Tato silová pole jsou představována radiálně distribuovanou inerciální konstrukcí prostoru (odstředivou silou) a průsečíkem axiálně distribuovaného magnetického pole rotujícího magnetu. Oblast magnetizace, polarizovaný inerciální prostor, jak se zdá, otevírá jakousi oblast, jíž může do systému vstoupit nová energie. Byla provedena pečlivá měření proudu přitékajícího do generátoru a externího obvodu a důkazy svědčí o tom, že elektrické náboje generátorem ve skutečnosti neprocházejí, ale objevují se na jeho periférii a zanikají v jeho centru. Tento experimentální nález může vysvětlovat, proč je generátor s touto konfigurací zatížen menším mechanickým tahem, než bývá projektováno na vytvořenou jednotku elektrického výkonu u standardních generátorů. Energie se tedy pravděpodobně netvoří a nezaniká tak, jak je přijímáno v obecném kontextu, ale patrně se ve stroji objevuje z lokálního prostoru, v němž pak opět mizí. Této dodatečné energie, je-li zachycena, může být využito k vykonání užitečné práce v externích obvodech. Tewari prokázal, že z elektrolytického článku napájeného z výstupu SPG lze vygenerovat dvojnásobné množství vodíku než z článku, který je připojen přímo. Chování tohoto druhu generátoru nelze rozumově vysvětlit pomocí prostých představ o směšování a lokálním zachování energie, postulovaných "prvním zákonem termodynamiky".


Tradiční teorie tvrdí, že pokud je na vstupní hřídel standardního generátoru (ignorujeme-li pro tento moment všechny ztráty) aplikováno 550 Ft-Lbs práce za sekundu, bude na jeho výstup doručeno 746 wattů. Pokud slepě uvěříme, že generátor jednoduše má jakousi mystickou schopnost měnit mechanickou energii na elektrickou, nepoložíme si následující otázky: 


Jaký je mechanismus této konverze? 
Kam mizí krouticí moment, a odkud se bere vystupující elektrická energie? 


Evidentní skutečnost, že vygenerovaný proud produkuje motorické efekty vzdorující vstupnímu krouticímu momentu, by neměla být interpretována jako ospravedlnění pravidla o zachování energie, ale jako přiznání, že jde o neúčinný způsob výroby elektřiny. Zkušenosti se Space Power generátorem ukazují, že na jednotku elektrického výkonu potřebuje mnohem méně tahu než standardní generátor.

Toto otevírá daleko rozsáhlejší diskusi o platnosti představy možnosti přeměny jako takové. Skutečně existují a platí univerzální ekvivalenty mezi různými formami tepla, mechanické práce a elektřiny? V tomto bodě lze považovat za jisté, že proběhla všemožná měření na zařízeních demonstrujících tento druh převodu energie. Například James Joule roku 1845 zjistil, že když umístí malé lopatkové kolo do vědra s vodou, musí vynaložit 772,5 foot-pounds mechanické práce aby otáčení kolesa zvýšilo teplotu jedné libry vody o jediný stupeň Fahrenheita. To ho vedlo k velmi pečlivým kalkulacím, které dodnes vyjadřují "univerzální konverzi" mezi mechanickou prací a teplem v 778,26 FT-Lbs = 1 BTU (British Thermal Unit). Pro lopatková kola ve vodě to bezpochyby platí. Ale co se stane, jestliže toto kolo nepoužijeme? Je zde ještě nějaká jiná metoda, nepoužívající ke konverzi mechanické práce na teplo lopatkové kolo rotující ve vodě? Taková, která tuto práci zastane lépe, při menší spotřebě práce a stejném tepelném zisku? Odpověď zní ano. Skutečně existuje množství patentů na zařízení, která to umí. Někdo užívá k ohřívání vody při méně než polovině spotřeby mechanické práce rotujících paralelních disků, ne nepodobných návrhu Teslovy turbíny.

Opakuji ještě jednou: Vstoupili jsme do nové vědecké epochy, v níž exaktní rovnocennost mezi mechanickou prací ve foot-pounds, elektrickou prací ve watthodinách a prací odevzdanou teplem v BTU, není známa! Široká paleta fyzikálních experimentů demonstrovala rozsáhlou škálu různých efektů, k nimž dochází při převodu energie. Intelektuální konstrukce Clausiových představ o konverzi se rozpadá a nikdo by neměl dovolit, aby i nadále omezovala jeho úsudek. Výsledky fyzikálních experimentů už téměř dokonale prokázaly jejich nesprávnost. Na "první větu termodynamiky" by proto mělo být pohlíženo jako na zastaralý intelektuální MODEL, nepodporovaný všemi experimentálně získanými údaji. Stejně tak by těmi, kdo pracují na systémech na "volnou energii", měla být opuštěna představa "over-unity", protože je produktem intelektuálního rozporu vyplývající z víry v konverzi a v možnost "to jaksi obelstít". "Over-unity" je oxymoron, který by měl zmizet ze slovníku společenství pro alternativní vědy.

To nás přivádí zpět k už dříve načatému problému, jmenovitě k povaze samotného tepla. Je teplo, jak tvrdil Hermann von Helmholtz, jednoduše jen náhodný pohyb molekulární povahy, nebo je to něco úplně jiného? Cosi, co způsobí, že molekulární hmota vykazuje náhodný pohyb? Je to velmi zdlouhavé a komplikované bádání, které již mistrně provedl Rudolf Steiner v březnu 1920 a publikoval v práci "Warmth Course". Krátce zde shrnu některé z jeho myšlenek.

Lidé starověku věřili, že existují čtyři "elementy", z nichž sestává veškerá fyzikální realita. Byly to Země, Voda, Vzduch a Oheň. (Čtyři elementy jsou ovšem známy až od Řeků, kteří si to asi smísili s tradičními čtyřmi "konci světa", neboť jejich předchůdci v této souvislosti hovořili o pentagonu či pentagramu; pěti elementech/ skupenstvích, včetně tzv. "dřeva" - čímž byl možná myšlen izolant. Pozn. překl.) 


V moderním jazyce to můžeme nově formulovat takto. Existují čtyři "skupenství" projevu veškeré hmoty. Tuhé, tekuté, plynné a teplo. Z hlediska vědy o éteru představuje teplo čtvrté skupenství a současně i přechodový stav mezi hmotou a éterem. Vysvětleme si proč. Například jediný rozdíl mezi ledem, vodou nebo párou, je v jeho teplotě, čili vnitřní tepelné kondici. (Vodní molekula se přitom mění z krychle v pentagon a hexagon, takže dodávané teplo je patrně potřebné ke změně struktury. P.p.) 


Teplo je ve všech úvahách týkajících se hmoty absolutně elementární, protože změna teploty představuje jedinou položku potřebnou k dosažení změny z tuhého na kapalný či z kapalného na plynný stav. V pevné látce se "atomy" drží velmi těsně pohromadě a vážou se navzájem způsobem, připouštějícím aby si podržela tvar, aniž by byla v nějaké nádobě. Pevné látce může být přidáváno teplo a její teplota se bude odpovídajícím způsobem zvyšovat až do doby, kdy bude dosaženo bodu tání. Od tohoto bodu už přidávání dalšího tepla teplotu hmoty nezvedá, ale spíše způsobí změnu jejího skupenství z tuhého do kapalného stavu. Jakmile je veškerý materiál tekutý, lze přidáváním dalšího tepla opět zvyšovat teplotu. 


V kapalině jsou "atomy" méně těsně u sebe a vážou se navzájem způsobem, připouštějícím aby tekutina přijala jakýkoliv tvar otevřené nádoby, do níž je naplněna. Přivádíme-li do kapaliny další teplo, "atomy" se pohybují stále nezávisleji až do doby, než je dosažen bod varu. V tomto bodě se přidáváním dalšího tepla teplota kapaliny opět dále nezvedá, ale způsobuje další změnu skupenství, protože vařící kapalina se mění v plyn. Jakmile se veškerá kapalina změní na plyn, vyvolává přidávání dalšího tepla další růst teploty.


V plynných látkách už jsou "atomy" tak odloučené, že plyny neudrží vůbec žádný tvar a mohou být drženy jen ve zcela uzavřených nádobách. Při dalším přidávání tepla do plynu se "atomy" natolik rozptýlí, že všechno, co nakonec zbude, je teplo.


Vztahy mezi teplem, teplotou, hmotou a skupenstvím představují úplný soubor, který prostě nelze redukovat na jednoduché vysvětlení. Steinerovy výzkumy těchto vztahů jdou do důležitých podrobností a tvoří bezešvou logickou linii, provázenou velkým množstvím experimentálních údajů. Každý, kdo se zajímá o povahu tepla, by měl prostudovat dílo "Warmth Course" od Rudolfa Steinera.

Ačkoli lidem trénovaným v mechanických procesech myšlení nemusí dávat žádný smysl, mají Steinerovy výsledky k pravdě o teple mnohem blíže, než Helmholtzovy názory, s nimiž je Steiner velmi důvěrně obeznámen. Helmholtzova představa, že povahu tepla lze plně vystihnout náhodným pohybem molekul, je velice zjednodušená. Ignoruje množství dobře známých projevů chování tepla a hmoty stejně tak, jako existenci éterického energetického pole. Lze ji považovat pouze za "zajímavý" historický pokus o popis tepla, který ovšem opět není podporován veškerými experimentálními údaji.

Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s éterickou naukou, může být užitečná přehlídka některých charakteristických rysů éterického energetického pole. Toto pole je tvořeno extrémně jemným nehmotným "fluidem", jehož aktivitu lze rozdělit do čtyř hlavních úrovní. Podle nápadných aspektů se éter dělí na teplotní, světelný, tónovaný (anebo chemický) a životní éter. Energetické pole éteru jako celek prostupuje veškerou hmotou, teče okolo a skrz planetu dobře vymezenými cestami, vykazuje přizpůsobivé charakteristiky a spontánní posun z nízkých do vysokých koncentrací před vybitím. Pochopení všech těchto faktorů udělalo z řízení počasí praktickou realitu dneška. Kdyby byl éter pochopen v plné míře, byl by umožněn nejen nástup mnoha úžasných nových technologií, ale vyjasnilo by se mnoho dosud zmatených aspektů současné vědy.

Oblastí v níž panuje největší zmatek je nauka o elektřině. Veškeré studie o tom, čemu se říká "statická elektřina", představují jen zmatečné utkání se světelným éterem a jeho chováním za jistých okolností. Když tomu zcela porozumíme, uvidíme, že tzv. "statická elektřina" není ani statická ani elektřina. Normální elektrická energie vždy teče z vysokého potenciálu k nízkému a k pohybu obvykle vyžaduje kovové vodiče. "Statická elektřina" se na rozdíl od ní nevybíjí stejným způsobem a snadno se pohybuje a jímá na obojím - na vodičích i izolantech. Jelikož se "statická elektřina" chová více jako éter než jako elektrická energie, razím pro tuto formu energie, pokud je přítomna v drátech a obvodech, nový termín. Říkám jí kvůli odlišení od všech ostatních forem elektřiny "ETHERICITY" - éterita (nebo "éteřina", jak to překládá ing. L. Kopecký).

Do jisté míry se éterita chová jako elektřina, ale v něčem si počíná jinak. Toto se stalo příčinou zmatku. Většina lidí si dodnes myslí, že existuje jediný druh energie, přepravovaný elektrickými obvody. To se nyní může změnit. Elektrické spotřebiče jsou konstruovány tak, aby fungovaly vybíjením elektrického potenciálu z vysokého na nízký, například když se vybíjí baterie napájející nějakou zátěž. Správně navržené obvody využívající éterity pohánějí zařízení ve fázi nabíjení, protože tato energie se spontánně pohybuje od nízkého potenciálu k vysokému. Jakmile bude chování éterity důkladně pochopeno, bude právě tak snadné napájet motory a světla z tohoto zdroje, jako nyní elektřinou. Ve čtyřicátých letech uplynulého století demonstroval Dr. Wilhelm Reich obojí, světlo i motorické efekty, využíváním éterického energetického pole, jímaného použitím svých "orgonových akumulátorů", a speciální techniky zapojení. K zapřažení éterity už ale bylo odhaleno i mnoho dalších cest. Patentové úřady archivují mnoho návrhů skvěle fungujících takzvaných "elektrostatických" motorů. Pohání je éterita, stejně jako zařízení užívající k napájení svých obvodů uzemnění a drátu zavěšeného vysoko ve vzduchu. Mnoho typů kondenzátorů se ve dnech s nízkou relativní vlhkostí vzduchu samovolně nabíjí. Toto, mimo jiné, rovněž patří ke klasickým projevům éteritz. Viděl jsem jak "elektrostatický" generátor jednoho dusného rána selhal a nefungoval, dokud se o jeho kovový povrch neopřely sluneční paprsky. Pak se náhle probudil k životu. Byla to jedna z nejpřesvědčivějších demonstrací jakou jsem kdy viděl, potvrzující, že "statická elektřina" (éterita) souvisí se světlem (světelným éterem).

Zde jsou některé známé charakteristické rysy éterity, které by inženýři a vynálezci měli pochopit:

1) Éteritu lze akumulovat pomocí uzemnění nebo ze vzduchu na téměř každém místě. 

2) Může být "reflektována" po drátech (nejde o "vodivost").

3) Tok éterity lze přerušit diodami a součástkami typu Mosfet. 

4) Její potenciál lze zvýšit nebo snížit v transformátorech se vzduchovým jádrem (kapacitních). 

5) Lze ji ukládat v kondenzátorech.

6) Může napájet výbojkové osvětlení, pokud je k dispozici dostatečně vysoký potenciál. 

7) Může vytvořit pole opozičních sil v cívkách a vinutích motorů.

"Volná energie" je zde - skrývá se v éterickém energetickém poli. Éterickou energii lze akumulovat bez vynaložení práce, a pak uvolňovat kontrolovanými cestami tak, aby ve vhodně konstruovaných systémech vykonávala práci. Pochopení těchto skutečností představuje pro inženýry a vynálezce tu nejčistší a nejpřímější cestu, po níž by měli jít. Systém rychle produkující teplo přímo z éteru manifestuje Reichův akumulátor. Umístění takového akumulátoru nad vodou, která je v pohybu, tvorbu tepla dramaticky zvyšuje. Toto je drahocenný pokyn pravdy, která čeká jen na to, aby směla zjevit svá tajemství systematickému výzkumníkovi. Také silové obvody, využívající éterity k osvětlení a jako hnací síly, čekají na zdokonalení.

Výzkumníci na poli "volné energie" by se již neměli nechat znepokojovat souborem představ prezentovaných takzvanými "zákony termodynamiky". "První zákon" je s jeho názory na konverzi a zachování energie v zásadě nesprávný. Neexistuje žádný způsob jak přeměnit mechanickou energii na éterickou, tedy skutečně vytvořit jednu formu energie z druhé. (Patrně největší problém MEG! p. př.) Tento příklad už sám o sobě stačí k prokázání nesprávnosti univerzálního výkladu představy o možnosti takové konverze. Kromě toho - energie, podléhající přeměně působením určitého druhu strojů, tak zjevně činí v širokém rozsahu a v závislosti na jejich činnosti a konfiguraci. Toto uvádí v pochybnost představu o jejím zachování, zejména lokálního zachování energie. Experimentální nálezy odhalují, že "první zákon" postrádá jakoukoli pevnou platformu. Podle těchto představ se reálný vesmír nechová.


"Druhý zákon" ve skutečnosti obsahuje výpověď popisující chování tepla za jistých okolností. Tato je v podstatě pravdivá a spočívá na experimentálních pozorováních. Všeobecně vzato je však "druhý zákon" jen intelektuální extrapolace, nepřesně popisující chování fyzikální reality za všech možných okolností. Ztělesňuje mylné mechanické pojetí vesmíru, který za mysteriózních okolností "jaksi vytryskl" (myšlenka "velkého třesku" ostatně už je na cestě ke smetišti obdobných, dlouho hýčkaných přeludů vědy. P.p.) jako svinutá pružina, která se od té doby odvíjí ("V uzavřeném systému se entropie nesnižuje"). Tato bezduchá prázdná vidina ignoruje Zdroj energie jímž všechno začalo a uzavírá mysl svých přívrženců, i když řešení už dlouho "leží na dlani".

Naučit se, jak čerpat z přirozených ne-termodynamických sil, znamená naději pro budoucnost. Moderní společnost potřebuje světlo, teplo a hnací sílu, a to všechno může být odvozeno přímo z pole éterické energie, bez konzumace limitovaných fyzikálních zdrojů vyvlastněných zájmy monopolů.

Současná společnost pozdvihla teoretickou vědu na velmi vysokou prestižní úroveň. Tento "systém víry" ve skutečnosti neslouží reálným potřebám lidstva. Je načase, aby nesprávné teorie byly pečlivě prověřeny a vyřazeny, a aby se ve formulování povahy fyzikální reality opět ujala své vůdčí role experimentální věda. Až pak bude uvolněná éterická nauka schopna nabídnout štědrá řešení zoufalému, čekajícímu světu.

Bibliografie
1) The Cancer Biopathy; Dr. Wilhelm Reich
2) Man or Matter; Ernst Lehrs, Rudolf Steiner Press
3) The Cosmic Pulse of Life; Trevor James Constable, Borderland Sciences
4) Warmth Course; Rudolf Steiner, Mercury Press
5) Cosmic Formative Forces; Guenter Wachsmuth, Borderland Sciences
6) The Vril Compendium; Gerry Vassilatos, Borderland Sciences
7) Loom of the Future; Trevor James Constable, Borderland Sciences 


Převzato z Borderlands Magazine
Borderland Sciences Research Foundation, Inc. 
http://www.borderlands.com (Sec. Archives)
Překlad gewo 2002, korektury hello & jago

TOPlist