Hlavní proud vědecké komunity se odmítá zabývat
ideou strojů na "volnou energii" či "Over-Unity" a tvrdí, že existence
takovýchto strojů porušuje "druhý zákon termodynamiky". Smyslem tohoto
článku je postavit se k této sporné otázce z pohledu alternativní
vědy.
Rovněž četní inženýři a vynálezci, pracující na
poli alternativní energie, dosud mylně věří, že "zákony termodynamiky"
mají všeobecnou platnost. Aparát na "volnou energii" u nich vyvolá jen
pohrdání a poukaz na to, že takové stroje jsou "mimo zákon", jelikož
porušují jakýsi "elementární kosmický zákon". S ohledem na pokroky udělané
na tomto poli, musí být odkryta omezení a chyby vězící v takzvaných
"termodynamických zákonech". Teprve pak si lidé uvědomí, že jedinou
spolehlivou pomůckou k odhalení chování fyzikálních realit je vědecký
experiment.
Abychom toho mohli dosáhnout, bude užitečné
krátce vyhodnotit některé klíčové historické události, které pomáhaly
formovat moderní vědecké období, včetně pohledu na
termodynamiku.
Před rokem 1800 byly ještě stroje s věčným pohybem
(perpetuum mobile) považovány za možné, zatímco teplo neplatilo za jednu z
forem energie. Tyto dlouho platné předpoklady vyvrátil svými myšlenkami
Hermann von Helmholtz, který v roce 1847 prohlásil: "Jelikož nikdy nikdo
nebyl schopen postavit funkční stroj s věčným pohybem, je nanejvýš
pravděpodobné, že to není možné." Za účelem popření možnosti věčného
pohybu a k udržení tohoto prohlášení, Helmholtz usoudil, že energie v
systému zůstává zachována. Bylo dlouho pozorováno, že mechanická zařízení
nemohou přenášet energii dokonale, vždy v nich dochází k nějakému tření.
Tření se vyznačuje nejen tím, že brání přenosu energie ve strojích, ale
víme, že produkuje také teplo. Za účelem současného objasnění pracovních
ztrát a zisku tepla, a aby mohlo být dodrženo zachování energie, Helmholtz
usoudil, že teplo je formou energie, sestávající z nepatrných, náhodných
pohybů v molekulách hmoty. Dále tvrdil, že ztráty ve strojích jsou úměrné
poměru jejich pohybu a současně představují teplo, úměrné pohybu molekul v
materiálu z něhož jsou stroje vyrobeny. Na základě těchto úvah navrhl, že
obojí, teplo i práce, musí být považováno za energii, neboť jen takto je
možno zachovat totální součet energie - místo aby teplo a práce byly
nadále považovány za samostatné položky.
V roce 1850 byl Rudolf
Clausius schopen syntetizovat dílo Helmholtze, Jamese Joule, Sadi Carnota
a jiných do formy zevšeobecňujícího sdělení, které pak vešlo ve známost
jako "první zákon termodynamiky". Ten říká, že "energie může být převáděna
z jedné formy na jinou, avšak není přitom vytvářena, ale také nikdy
nezaniká". Jakmile se tato myšlenka stala součástí všeobecného mínění,
úplně přeměnila intelektuální krajinu mechaniky, fyziky a dynamiky
energie. To představovalo totální ústup od souboru myšlenek a předpokladů,
převzatých ze starověku. Vypukla nová éra vědy.
Abychom
pochopili tento historický vývojový trend, je důležité vědět, že kromě
nového teoretického výkladu povahy tepla, byly veškeré ostatní údaje
vedoucí k novému teoretickému zevšeobecnění odvozeny z experimentů. Lze to
ilustrovat postřehy, které zaznamenal Sadi Carnot ve svém obsáhlém díle o
chování tepla ve strojích. Uvádí: "Ve všech případech, kdy je působením
tepla vykonávána práce, je množství spotřebovaného tepla úměrné vykonané
práci a naopak, stejné množství práce produkuje stejné množství tepla."
Carnotovo prohlášení se opíralo o stovky experimentálních měření. Po
natolik přesvědčivém experimentování nebylo pro Clausia nesmyslné dospět k
závěru, že teplo lze sjednotit s položkou mechanické práce. Tento závěr
tvrdící, že energie může být všeobecně měněna z jedné formy na jinou, je
však spíše důkazem toho, že logika je metoda, s níž lze dospět ke špatným
závěrům s nepoškozeným sebevědomím...
Než budeme pokračovat, je pro tento účel důležité připomenout,
že nová představa, vyjádřená v "prvním zákonu termodynamiky", sestává s
několika navzájem přeplátovaných nápadů, představ a předpokladů, které lze
shrnout takto:
1) Stroje s věčným pohybem jsou nemožné.
2)
Povaha tepla byla redukovaná na náhodné pohyby v molekulární struktuře
hmoty.
3) Energie může být konvertována z jedné formy na jinou, aniž
bylo podáno jakékoliv vysvětlení toho, jak tato konverze skutečně probíhá
v libovolném specifickém případě.
4) Energie při průchodu mechanizmem
nevzniká, ale ani nezaniká.
5) Veškeré formy energie se chovají
stejně.
Všechny tyto myšlenky jsou nezbytně uvězněny v
"prvním zákoně termodynamiky". Výsledky experimentálních výzkumů Carnota a
Joule jsou samozřejmě jednou provždy platné i z pohledu alternativní vědy.
Představují rozumný segment, zastřešující práce Helmholtze a Clausia,
spočívající na experimentálním výzkumu uvedené problematiky. Na teorii o
přeměně a představách o povaze tepla navážeme v tomto článku později, až
na to budeme lépe připraveni.
"Druhý
zákon termodynamiky" se vyvinul z dalších studií o chování tepla v
uzavřených systémech. Je pozoruhodné, že neexistuje ani jediné prohlášení,
které by bylo možné považovat za všeobecné uznání definitivní platnosti
tvrzení uvedených v tomto takzvaném "zákoně". K nejpopulárnějším sdělením,
která se zrcadlí v obecném chápání "druhého zákona termodynamiky", patří
následující:
"Entropie v uzavřeném systému se nesnižuje", "Stav
řádu uzavřeného systému se nezvyšuje samovolně, bez použití práce", "Mezi
všemi přípustnými stavy systému s danou hodnotou energie, množství částic
a omezení, platí jedině a pouze stabilní rovnovážný stav" a "Nelze
sestrojit zařízení, které pracuje v cyklu a přitom neprodukuje žádný jiný
efekt, než že produkuje práci a výměnu tepla v jediném
zásobníku".
Těm, kteří rozumí tomuto jazyku je zřejmé, že tato
sdělení zcela zřetelně nevyjadřují stejnou ideu. Některá vybíhají do
neurčita zatímco jiná jsou definována těsněji. Všechna tato prohlášení
vyrostla z představy, vyjádřené asi tak jako "poslední slovo" v sérii, že
nelze vyrobit stroj s věčným pohybem, který by fungoval na základě
principu výměny práce a tepla, pokud tento proces bude od počátku omezen
známým množstvím tepla. Poté, když je toto dané množství tepla převedeno
na práci a teplota zásobníku se sníží na teplotu vnějšího prostředí, nelze
očekávat produkci žádné další práce. Toto není jen rozumné, ale skutečně
potvrzené v tisících experimentů. S částí, kde tento "zákon" zřetelně a
přesně definuje prohlášení odvolávající se na chování tepla v uzavřených
systémech, nemám žádný problém a musím s ní plně souhlasit.
Potíže
ovšem vyvstanou s některými dalšími zobecněnými výklady tohoto "zákona",
jako například s prohlášením, že se "řád v uzavřeném systému nemůže
spontánně zvýšit bez vynaložení práce". Abychom pochopili, proč toto
prohlášení nemá všeobecnou platnost, je napřed důležité zřetelně definovat
termíny. Musíme pochopit co je míněno "stavem řádu" v systému a vytýčit
hranice "uzavřenosti" toho systému. V prvním případě se "stav řádu" v
systému obecně vztahuje k teplotě. Když to pochopíme, můžeme toto sdělení
přeformulovat prohlášením: "Teplota v tepelně izolovaném prostoru se
nezvýší, jestliže do systému nevložíme nějakou práci nebo energii."
(Jenže:"Neexistuje ideální nádoba, žádná nádoba nemůže být tak dokonale
uzavřená a zabezpečená, aby mohla být považována za uzavřený systém.
Neexistuje jediný stroj anebo přístroj, který by byl absolutně izolovaný
od zbytku kosmu." Raymond Abellio, cca 1975. vlož. překladatelem)
Zřetelnou definicí podmínek a omezením diskuze na teplo a práci jsme opět
získali všeobecně platné prohlášení, podepřené horami experimentálních
údajů. Pokud ovšem budeme "stav řádu" definovat jako "úhrnné množství
energie", a pak jako "uzavřený systém" vymezíme celý vesmír, měli bychom
nadále věřit, že v něm za žádných okolností nelze vytvořit stav, při němž
bude docházet ke spontánnímu růstu koncentrace energie. To není
pravda!Víme, že takto se chová většina známých chemických
procesů, standardní elektrická zařízení a teplo všeobecně, avšak pole
éterické energie planety se takto nechová. Toto energetické pole si počíná
přesně opačně, než zobecňuje "druhý zákon termodynamiky", což je
skutečnost podepřená značným množstvím experimentálních údajů. Jedním z
nejlépe zdokumentovaných příkladů je spontánní nárůst teploty
pozorovatelný v "orgonovém akumulátoru", který v roce 1940 vynalezl Dr.
Wilhelm Reich. Jednoduchá komora, zhotovená ze střídajících se vrstev
organického a anorganického materiálu, umožňuje koncentraci hustoty pole
éterické energie, jinak rozptýleného v okolním prostředí, do lokálního
prostoru bez použití práce. Tato nová a vyšší koncentrace energie se
projeví spontánním nárůstem teploty. Tento stav v omezeném případě
nenarušuje druhý "zákon", protože připouštíme, že do systému vstoupí nová
energie. Porušuje ovšem hlavní argument "druhého zákona", protože zmíněná
energie vstupuje do systému bez aplikace externí práce. Reichův akumulátor
byl původně navržen v rámci pokusu o odstínění a oddělení této energie od
jejího systémového prostředí. Jeho podklady nicméně zřetelně ukazují, že
nebyl schopen omezit její účinky na prostor akumulátoru, protože éterická
energie snadno proniká stěnami jeho komory. Nakonec si uvědomil, že vůči
poli éterické energie nelze systém v lokálním smyslu "uzavřít". To je pro
porozumění velmi důležité, protože tato skutečnost opět přímo vyvrací
předpoklad, že se vesmír na všech úrovních aktivity skládá pouze z
uzavřených systémů.
Závažný problém spočívá v tom, jak na "zákony
termodynamiky" pohlíží vědecké společenství. Je-li diskuze omezena pouze
na chování tepla v uzavřených systémech, představuje "druhý zákon
termodynamiky" dobře testovaný přesný popis toho, co se v nich za daných
okolností děje. Kdo ale nesprávně předpokládá, že se takto chovají všechny
formy energie, a že uzavření systému je možné na všech úrovních, může z
toho, co vyvěrá z experimentálně odvozených pozorování, vyvozovat hrubě
nesprávné závěry. Vědecká komunita se ve vlastní oblasti těmto problémům
jednoduše vyhýbá popřením existence pole éterické energie, protože
nezapadá do jejich intelektuálního modelu. Naneštěstí pro ně jim nové a
nové experimentální důkazy o existenci éterické energie jejich
staromilecké lpění na dosavadním intelektuálním modelu vzrůstající měrou
ztěžují.
Rozhodně dosud nejlepší důkazy existence éterického
energetického pole, a jeho schopností dosáhnout vysoké koncentrace bez
aplikace práce, demonstrují techniky, které vyvinul Trevor James Constable
a jeho Atmos Engineering tým v Etheric Weather Engineering. Jako člen
tohoto týmu jsem osobně pozoroval, jak může prostý projektor éterické
energie, nepracující "v klasickém smyslu", vyvolat éterické potenciály,
které v atmosféře dosahují tak vysoké koncentrace, že během několika hodin
dokáží vyloučit ze vzduchu milióny litrů vody.
Spuštěné
projektory éterické energie vyžadují jen několik set wattů elektrické
energie. Kdyby jimi vyprodukovaný déšť spadl do přehrady a následně prošel
turbínou vodní elektrárny, mohl by být zisk elektrické energie z tohoto
systému enormní, řádově 100 000 : 1. Tato metoda vytváření "volné energie"
představuje jednu z praktických realit současnosti. Ačkoli nevím o žádné
komunitě, používající této metody k nahrazení svých energetických potřeb,
je tato věc naprosto proveditelná. Tento příklad je teoretický jen v tom
smyslu, že nebyl nikdy realizován (nebyla využita přehrada), ale poskytuje
dobrý model pro ostatní systémy na "volnou energii", vyvíjené v
současnosti po celém světě.
Jelikož příkon pohánějící
projektor éterické energie je elektrický a možný výkon odebíraný z
generátoru vodní elektrárny by byl rovněž elektrický, mohli by to mnozí
mylně označit jako systém, vykazující takzvanou "over-unity" . Na tomto
stavu ovšem není nic "nad-rovnovážného". Každý z komponentů strojního
vybavení použitého v tomto systému vykazuje provozní a třecí ztráty.
Energie zachycovaná tímto systémem je atmosférický éter a k veškerému
energetickému zisku systému dochází mimo zařízení. Skutečnost, že malý
elektrický příkon přináší obrovský elektrický výkon neznamená, že tento
systém pracuje v režimu "over-unity", tedy
"nad-rovnováhou".
Problematika konceptu "over-unity" vyplývá z
"prvního zákona termodynamiky" a jeho základní představy o možnosti
přeměny jedné formy energie na jinou. Tento předpoklad nabízí představu,
že k takovým konverzím dochází při rozpoznaných a akceptovaných kurzech
výměny. Představa možnosti takovéto konverze vyžaduje, aby různorodé dávky
určené k výměně byly zafixovány a zastupovaly horní limit kalkulace
převodu, který se blíží k jedné (100%), přičemž čitatel tohoto zlomku
zastupuje "výstup" a jmenovatelem je "příkon". Od doby, kdy bylo obecně
přijato, že každý stroj vykazuje tzv. ztráty, je přirozeně každá myšlenka,
že by tento převod mohl být větší než jedna, absurdní. Toto, společně s
předpokladem "druhého zákona", že všechny energetické systémy jsou
uzavřené (čímž je míněno, že do systému mezi "vstupním obvodem" a
"výstupem" nemůže vstoupit žádná nová energie), činí představu systému
vykazujícího "over-unity" ještě nemožnější, než existenci pouhého
perpetuum mobile. Logika linie zakotvené v "zákonech termodynamiky" je
dokonalá. Problém sice není v této logice, ale ilustruje, že samotná
logika k odhalení pravdy nestačí. ("Vrcholným úspěchem rozumu je
uvědomění, že rozum je limitován." Blaise Pascal. vl. překl.) Svízel
koření z jistých interpretací těchto "zákonů."
Vraťme se na
chvíli zpět a podívejme se na "první zákon" znovu z hlediska diskuze o
"over-unity". "Energii lze transformovat z jedné formy na jinou, ale nelze
ji vytvořit ani zničit." Zdá se to být dost jednoduché k pochopení. Pod
hladinou však záludně číhá předpoklad, že to rovněž znamená, že se energie
v systému nemůže objevit spontánně ani z něj jednoduše zmizet. To je
samozřejmě nutná podmínka, jestliže má být zachování energie uspokojeno
jak na LOKÁLNÍ, tak na VŠEOBECNÉ úrovni.
Tato diskuze se stává
významnou při popisu funkce rotujícího magnetického generátoru, například
takzvané "N-machine" (viz také Space Power Generator - SPG). Většinu
významné práce na tomto poli vykonali Bruce DePalma a Parmahamsa Tewari.
Zde je krátké shrnutí.
Rotující magnet vybudí dvě silová pole, která na sebe vzájemně působí v
pravých úhlech. Tato silová pole jsou představována radiálně
distribuovanou inerciální konstrukcí prostoru (odstředivou silou) a
průsečíkem axiálně distribuovaného magnetického pole rotujícího magnetu.
Oblast magnetizace, polarizovaný inerciální prostor, jak se zdá, otevírá
jakousi oblast, jíž může do systému vstoupit nová energie. Byla provedena
pečlivá měření proudu přitékajícího do generátoru a externího obvodu a
důkazy svědčí o tom, že elektrické náboje generátorem ve skutečnosti
neprocházejí, ale objevují se na jeho periférii a zanikají v jeho centru.
Tento experimentální nález může vysvětlovat, proč je generátor s touto
konfigurací zatížen menším mechanickým tahem, než bývá projektováno na
vytvořenou jednotku elektrického výkonu u standardních generátorů. Energie
se tedy pravděpodobně netvoří a nezaniká tak, jak je přijímáno v obecném
kontextu, ale patrně se ve stroji objevuje z lokálního prostoru, v němž
pak opět mizí. Této dodatečné energie, je-li zachycena, může být využito k
vykonání užitečné práce v externích obvodech. Tewari prokázal, že z
elektrolytického článku napájeného z výstupu SPG lze vygenerovat
dvojnásobné množství vodíku než z článku, který je připojen přímo. Chování
tohoto druhu generátoru nelze rozumově vysvětlit pomocí prostých představ
o směšování a lokálním zachování energie, postulovaných "prvním zákonem
termodynamiky".
Tradiční teorie tvrdí, že pokud je na vstupní hřídel
standardního generátoru (ignorujeme-li pro tento moment všechny ztráty)
aplikováno 550 Ft-Lbs práce za sekundu, bude na jeho výstup doručeno 746
wattů. Pokud slepě uvěříme, že generátor jednoduše má jakousi mystickou
schopnost měnit mechanickou energii na elektrickou, nepoložíme si
následující otázky:
Jaký je mechanismus této konverze?
Kam mizí krouticí
moment, a odkud se bere vystupující elektrická energie?
Evidentní skutečnost, že vygenerovaný proud produkuje motorické
efekty vzdorující vstupnímu krouticímu momentu, by neměla být
interpretována jako ospravedlnění pravidla o zachování energie, ale jako
přiznání, že jde o neúčinný způsob výroby elektřiny. Zkušenosti se Space
Power generátorem ukazují, že na jednotku elektrického výkonu potřebuje
mnohem méně tahu než standardní generátor. Toto
otevírá daleko rozsáhlejší diskusi o platnosti představy možnosti přeměny
jako takové. Skutečně existují a platí univerzální ekvivalenty mezi
různými formami tepla, mechanické práce a elektřiny? V tomto bodě lze
považovat za jisté, že proběhla všemožná měření na zařízeních
demonstrujících tento druh převodu energie. Například James Joule roku
1845 zjistil, že když umístí malé lopatkové kolo do vědra s vodou, musí
vynaložit 772,5 foot-pounds mechanické práce aby otáčení kolesa zvýšilo
teplotu jedné libry vody o jediný stupeň Fahrenheita. To ho vedlo k velmi
pečlivým kalkulacím, které dodnes vyjadřují "univerzální konverzi" mezi
mechanickou prací a teplem v 778,26 FT-Lbs = 1 BTU (British Thermal Unit).
Pro lopatková kola ve vodě to bezpochyby platí. Ale co se stane, jestliže
toto kolo nepoužijeme? Je zde ještě nějaká jiná metoda, nepoužívající ke
konverzi mechanické práce na teplo lopatkové kolo rotující ve vodě?
Taková, která tuto práci zastane lépe, při menší spotřebě práce a stejném
tepelném zisku? Odpověď zní ano. Skutečně existuje množství patentů na
zařízení, která to umí. Někdo užívá k ohřívání vody při méně než polovině
spotřeby mechanické práce rotujících paralelních disků, ne nepodobných
návrhu Teslovy turbíny.
Opakuji ještě jednou: Vstoupili jsme do
nové vědecké epochy, v níž exaktní rovnocennost mezi mechanickou prací ve
foot-pounds, elektrickou prací ve watthodinách a prací odevzdanou teplem v
BTU, není známa! Široká paleta fyzikálních experimentů demonstrovala
rozsáhlou škálu různých efektů, k nimž dochází při převodu energie.
Intelektuální konstrukce Clausiových představ o konverzi se rozpadá a
nikdo by neměl dovolit, aby i nadále omezovala jeho úsudek. Výsledky
fyzikálních experimentů už téměř dokonale prokázaly jejich nesprávnost. Na
"první větu termodynamiky" by proto mělo být pohlíženo jako na zastaralý
intelektuální MODEL, nepodporovaný všemi experimentálně získanými údaji.
Stejně tak by těmi, kdo pracují na systémech na "volnou energii", měla být
opuštěna představa "over-unity", protože je produktem intelektuálního
rozporu vyplývající z víry v konverzi a v možnost "to jaksi obelstít".
"Over-unity" je oxymoron, který by měl zmizet ze slovníku společenství pro
alternativní vědy.
To nás přivádí zpět k už dříve načatému
problému, jmenovitě k povaze samotného tepla. Je teplo, jak tvrdil Hermann
von Helmholtz, jednoduše jen náhodný pohyb molekulární povahy, nebo je to
něco úplně jiného? Cosi, co způsobí, že molekulární hmota vykazuje náhodný
pohyb? Je to velmi zdlouhavé a komplikované bádání, které již mistrně
provedl Rudolf Steiner v březnu 1920 a publikoval v práci "Warmth Course".
Krátce zde shrnu některé z jeho myšlenek.
Lidé starověku věřili, že
existují čtyři "elementy", z nichž sestává veškerá fyzikální realita. Byly
to Země, Voda, Vzduch a Oheň. (Čtyři elementy jsou ovšem známy až od Řeků,
kteří si to asi smísili s tradičními čtyřmi "konci světa", neboť jejich
předchůdci v této souvislosti hovořili o pentagonu či pentagramu; pěti
elementech/ skupenstvích, včetně tzv. "dřeva" - čímž byl možná myšlen
izolant. Pozn. překl.)
V moderním jazyce to můžeme nově formulovat takto. Existují
čtyři "skupenství" projevu veškeré hmoty. Tuhé, tekuté, plynné a teplo. Z
hlediska vědy o éteru představuje teplo čtvrté skupenství a současně i
přechodový stav mezi hmotou a éterem. Vysvětleme si proč. Například jediný
rozdíl mezi ledem, vodou nebo párou, je v jeho teplotě, čili vnitřní
tepelné kondici. (Vodní molekula se přitom mění z krychle v pentagon a
hexagon, takže dodávané teplo je patrně potřebné ke změně struktury.
P.p.)
Teplo je ve všech úvahách týkajících se hmoty absolutně
elementární, protože změna teploty představuje jedinou položku potřebnou k
dosažení změny z tuhého na kapalný či z kapalného na plynný stav. V pevné
látce se "atomy" drží velmi těsně pohromadě a vážou se navzájem způsobem,
připouštějícím aby si podržela tvar, aniž by byla v nějaké nádobě. Pevné
látce může být přidáváno teplo a její teplota se bude odpovídajícím
způsobem zvyšovat až do doby, kdy bude dosaženo bodu tání. Od tohoto bodu
už přidávání dalšího tepla teplotu hmoty nezvedá, ale spíše způsobí změnu
jejího skupenství z tuhého do kapalného stavu. Jakmile je veškerý materiál
tekutý, lze přidáváním dalšího tepla opět zvyšovat
teplotu.
V kapalině jsou "atomy" méně těsně u sebe a vážou se navzájem
způsobem, připouštějícím aby tekutina přijala jakýkoliv tvar otevřené
nádoby, do níž je naplněna. Přivádíme-li do kapaliny další teplo, "atomy"
se pohybují stále nezávisleji až do doby, než je dosažen bod varu. V tomto
bodě se přidáváním dalšího tepla teplota kapaliny opět dále nezvedá, ale
způsobuje další změnu skupenství, protože vařící kapalina se mění v plyn.
Jakmile se veškerá kapalina změní na plyn, vyvolává přidávání dalšího
tepla další růst teploty.
V plynných látkách už jsou "atomy" tak odloučené, že plyny
neudrží vůbec žádný tvar a mohou být drženy jen ve zcela uzavřených
nádobách. Při dalším přidávání tepla do plynu se "atomy" natolik rozptýlí,
že všechno, co nakonec zbude, je teplo.
Vztahy mezi teplem, teplotou, hmotou a skupenstvím představují
úplný soubor, který prostě nelze redukovat na jednoduché vysvětlení.
Steinerovy výzkumy těchto vztahů jdou do důležitých podrobností a tvoří
bezešvou logickou linii, provázenou velkým množstvím experimentálních
údajů. Každý, kdo se zajímá o povahu tepla, by měl prostudovat dílo
"Warmth Course" od Rudolfa Steinera.
Ačkoli lidem trénovaným v
mechanických procesech myšlení nemusí dávat žádný smysl, mají Steinerovy
výsledky k pravdě o teple mnohem blíže, než Helmholtzovy názory, s nimiž
je Steiner velmi důvěrně obeznámen. Helmholtzova představa, že povahu
tepla lze plně vystihnout náhodným pohybem molekul, je velice
zjednodušená. Ignoruje množství dobře známých projevů chování tepla a
hmoty stejně tak, jako existenci éterického energetického pole. Lze ji
považovat pouze za "zajímavý" historický pokus o popis tepla, který ovšem
opět není podporován veškerými experimentálními údaji. Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s éterickou naukou, může být
užitečná přehlídka některých charakteristických rysů éterického
energetického pole. Toto pole je tvořeno extrémně jemným nehmotným
"fluidem", jehož aktivitu lze rozdělit do čtyř hlavních úrovní. Podle
nápadných aspektů se éter dělí na teplotní, světelný, tónovaný (anebo
chemický) a životní éter. Energetické pole éteru jako celek prostupuje
veškerou hmotou, teče okolo a skrz planetu dobře vymezenými cestami,
vykazuje přizpůsobivé charakteristiky a spontánní posun z nízkých do
vysokých koncentrací před vybitím. Pochopení všech těchto faktorů udělalo
z řízení počasí praktickou realitu dneška. Kdyby byl éter pochopen v plné
míře, byl by umožněn nejen nástup mnoha úžasných nových technologií, ale
vyjasnilo by se mnoho dosud zmatených aspektů současné
vědy.
Oblastí v níž panuje největší zmatek je nauka o elektřině.
Veškeré studie o tom, čemu se říká "statická elektřina", představují jen
zmatečné utkání se světelným éterem a jeho chováním za jistých okolností.
Když tomu zcela porozumíme, uvidíme, že tzv. "statická elektřina" není ani
statická ani elektřina. Normální elektrická energie vždy teče z vysokého
potenciálu k nízkému a k pohybu obvykle vyžaduje kovové vodiče. "Statická
elektřina" se na rozdíl od ní nevybíjí stejným způsobem a snadno se
pohybuje a jímá na obojím - na vodičích i izolantech. Jelikož se "statická
elektřina" chová více jako éter než jako elektrická energie, razím pro
tuto formu energie, pokud je přítomna v drátech a obvodech, nový termín.
Říkám jí kvůli odlišení od všech ostatních forem elektřiny "ETHERICITY" -
éterita (nebo "éteřina", jak to překládá ing. L. Kopecký).
Do jisté
míry se éterita chová jako elektřina, ale v něčem si počíná jinak. Toto se
stalo příčinou zmatku. Většina lidí si dodnes myslí, že existuje jediný
druh energie, přepravovaný elektrickými obvody. To se nyní může změnit.
Elektrické spotřebiče jsou konstruovány tak, aby fungovaly vybíjením
elektrického potenciálu z vysokého na nízký, například když se vybíjí
baterie napájející nějakou zátěž. Správně navržené obvody využívající
éterity pohánějí zařízení ve fázi nabíjení, protože tato energie se
spontánně pohybuje od nízkého potenciálu k vysokému. Jakmile bude chování
éterity důkladně pochopeno, bude právě tak snadné napájet motory a světla
z tohoto zdroje, jako nyní elektřinou. Ve čtyřicátých letech uplynulého
století demonstroval Dr. Wilhelm Reich obojí, světlo i motorické efekty,
využíváním éterického energetického pole, jímaného použitím svých
"orgonových akumulátorů", a speciální techniky zapojení. K zapřažení
éterity už ale bylo odhaleno i mnoho dalších cest. Patentové úřady
archivují mnoho návrhů skvěle fungujících takzvaných "elektrostatických"
motorů. Pohání je éterita, stejně jako zařízení užívající k napájení svých
obvodů uzemnění a drátu zavěšeného vysoko ve vzduchu. Mnoho typů
kondenzátorů se ve dnech s nízkou relativní vlhkostí vzduchu samovolně
nabíjí. Toto, mimo jiné, rovněž patří ke klasickým projevům éteritz. Viděl
jsem jak "elektrostatický" generátor jednoho dusného rána selhal a
nefungoval, dokud se o jeho kovový povrch neopřely sluneční paprsky. Pak
se náhle probudil k životu. Byla to jedna z nejpřesvědčivějších
demonstrací jakou jsem kdy viděl, potvrzující, že "statická elektřina"
(éterita) souvisí se světlem (světelným éterem).
Zde jsou některé
známé charakteristické rysy éterity, které by inženýři a vynálezci měli
pochopit:
1) Éteritu lze akumulovat pomocí uzemnění nebo ze vzduchu
na téměř každém místě.
2) Může být "reflektována" po drátech
(nejde o "vodivost").
3) Tok éterity lze přerušit diodami a
součástkami typu Mosfet.
4) Její potenciál lze zvýšit nebo
snížit v transformátorech se vzduchovým jádrem
(kapacitních).
5) Lze ji ukládat v kondenzátorech.
6)
Může napájet výbojkové osvětlení, pokud je k dispozici dostatečně vysoký
potenciál.
7) Může vytvořit pole opozičních sil v cívkách a
vinutích motorů.
"Volná energie" je zde - skrývá se v éterickém
energetickém poli. Éterickou energii lze akumulovat bez vynaložení práce,
a pak uvolňovat kontrolovanými cestami tak, aby ve vhodně konstruovaných
systémech vykonávala práci. Pochopení těchto skutečností představuje pro
inženýry a vynálezce tu nejčistší a nejpřímější cestu, po níž by měli jít.
Systém rychle produkující teplo přímo z éteru manifestuje Reichův
akumulátor. Umístění takového akumulátoru nad vodou, která je v pohybu,
tvorbu tepla dramaticky zvyšuje. Toto je drahocenný pokyn pravdy, která
čeká jen na to, aby směla zjevit svá tajemství systematickému
výzkumníkovi. Také silové obvody, využívající éterity k osvětlení a jako
hnací síly, čekají na zdokonalení.
Výzkumníci na poli "volné energie" by se již neměli nechat znepokojovat
souborem představ prezentovaných takzvanými "zákony termodynamiky". "První
zákon" je s jeho názory na konverzi a zachování energie v zásadě
nesprávný. Neexistuje žádný způsob jak přeměnit mechanickou energii na
éterickou, tedy skutečně vytvořit jednu formu energie z druhé. (Patrně
největší problém MEG! p. př.) Tento příklad už sám o sobě stačí k
prokázání nesprávnosti univerzálního výkladu představy o možnosti takové
konverze. Kromě toho - energie, podléhající přeměně působením určitého
druhu strojů, tak zjevně činí v širokém rozsahu a v závislosti na jejich
činnosti a konfiguraci. Toto uvádí v pochybnost představu o jejím
zachování, zejména lokálního zachování energie. Experimentální nálezy
odhalují, že "první zákon" postrádá jakoukoli pevnou platformu. Podle
těchto představ se reálný vesmír nechová.
"Druhý zákon" ve skutečnosti obsahuje výpověď popisující
chování tepla za jistých okolností. Tato je v podstatě pravdivá a spočívá
na experimentálních pozorováních. Všeobecně vzato je však "druhý zákon"
jen intelektuální extrapolace, nepřesně popisující chování fyzikální
reality za všech možných okolností. Ztělesňuje mylné mechanické pojetí
vesmíru, který za mysteriózních okolností "jaksi vytryskl" (myšlenka
"velkého třesku" ostatně už je na cestě ke smetišti obdobných, dlouho
hýčkaných přeludů vědy. P.p.) jako svinutá pružina, která se od té doby
odvíjí ("V uzavřeném systému se entropie nesnižuje"). Tato bezduchá
prázdná vidina ignoruje Zdroj energie jímž všechno začalo a uzavírá mysl
svých přívrženců, i když řešení už dlouho "leží na dlani".
Naučit
se, jak čerpat z přirozených ne-termodynamických sil, znamená naději pro
budoucnost. Moderní společnost potřebuje světlo, teplo a hnací sílu, a to
všechno může být odvozeno přímo z pole éterické energie, bez konzumace
limitovaných fyzikálních zdrojů vyvlastněných zájmy
monopolů.
Současná společnost pozdvihla teoretickou vědu na velmi
vysokou prestižní úroveň. Tento "systém víry" ve skutečnosti neslouží
reálným potřebám lidstva. Je načase, aby nesprávné teorie byly pečlivě
prověřeny a vyřazeny, a aby se ve formulování povahy fyzikální reality
opět ujala své vůdčí role experimentální věda. Až pak bude uvolněná
éterická nauka schopna nabídnout štědrá řešení zoufalému, čekajícímu
světu.
Bibliografie
1) The Cancer Biopathy;
Dr. Wilhelm Reich
2) Man or Matter; Ernst Lehrs, Rudolf Steiner
Press
3) The Cosmic Pulse of Life; Trevor James Constable, Borderland
Sciences
4) Warmth Course; Rudolf Steiner, Mercury Press
5) Cosmic
Formative Forces; Guenter Wachsmuth, Borderland Sciences
6) The Vril
Compendium; Gerry Vassilatos, Borderland Sciences
7) Loom of the
Future; Trevor James Constable, Borderland Sciences
Převzato z Borderlands Magazine
Borderland Sciences Research
Foundation, Inc.
http://www.borderlands.com (Sec.
Archives)
Překlad gewo 2002, korektury hello &
jago
