Border kolie(anglicky Border Collie) je plemeno psa domácího. Řadí se mezi plemena ovčácká, pastevecká a honácká.
Plemeno bylo vyšlechtěné na konci 19. století na pomezí (hranice = border) Anglie a Skotska. Tato oblast se nazývá Border Counties. Původně bylo plemeno určeno zejména pro shánění ovcí do stád a vedení stád nehostinnou krajinou podle povelů pastevce. Jako jednou z prvních border kolií je označován pes Old Hemp, který je současně i předkem vůbec prvních border kolií novodobého vzhledu.
Border kolie se řadí k nejinteligentnějším plemenům,[2] je to učenlivý a pracovitý pes. Je to velmi živé, pozorné a obratné plemeno. Je velmi aktivní, proto potřebuje dostatek prostoru a pohybu. Kolii je možné chovat i celoročně venku v kotci. Kolie celkem snadno vychází s ostatními zvířaty, ale je lepší, když je k tomu vedena již od štěněte. K lidem je také velice přátelská, ke svému pánovi dokáže silně přilnout a plně se mu oddat. Je to fyzicky zdatný pes, odolný vůči nepřízni počasí, a hravý. Nesnáší hrubost, psychický nátlak, zklamání a fyzické či psychické tresty. Border kolie je neagresivní plemeno. Border kolie jsou velmi citliví psi a potřebují jemné vedení, často jsou schopni předvídat povely předem. Pokud je border kolie správně socializovaná a dostatečně zaměstnaná, je z ní nenahraditelný společník.
Border kolie je pes středního vzrůstu, není těžkopádná ani příliš lehká. Psi dorůstají až 53 cm, feny jsou o něco menší[. Samci jsou i těžší a dosahují hmotnosti 14–22 kg, feny 12–19 kg. Srst je středně dlouhá nebo krátká. U tohoto plemene se nejvíce cení pohyb, který je volný, plynulý, plíživý a rychlý.Je mnoho barevných variant srsti, nejčastější je černá s bílými znaky (mezi klasické bílé znaky patří límec, ponožky, špička ocasu, břicho, lysina někdy i boky). Mezi další patří např. hnědobílá, ee-red, blue merle, red merle, tricolor atd. (je povolené skoro jakékoli zbarvení, ale nikdy by neměla převládat bílá). V chovu registrovaném FCI se nepřipouštějí jedinci, u kterých převládá bílá, a není povoleno připouštět mezi sebou dva jedince merle zbarvení. V pracovních chovech, registrovaných ISDS a jinými organizacemi zaměřenými na práci, se na barvu psa nebere žádný ohled – zde je výběr jedinců závislý pouze na tom, jak daný jedinec pracuje (u zvířat).Oči mohou být v celé škále hnědé. Také jsou povoleny modré (nebo jedno modré nebo půlka oka modrá), ale to pouze v případě merle jedinců, jinak je to vada (FCI). U pracovních psů mohou být modré oči žádoucí, zvláště při práci s hovězím dobytkem – zvířata se modrých očí bojí.
wikipedia
atlas psů ifauna
zoolo
zpět na úvod
Pudl
Pudl(anglicky Poodle, francouzsky Caniche) je společenské psí plemeno. Vyskytuje se ve čtyřech velikostních a mnoha barevných variantách, primárně ale rozlišujeme pudly na velké, střední, trpasličí a toy. Jejich původ je dosud sporný: některé chovatelské kluby, například Kennel Club (KC) a American Kennel Club (AKC), uvádí jako jejich zemi původu Německo, zatímco Mezinárodní kynologická federace (FCI) plemeno připisuje Francii.
Původně byl tento pes vyšlechtěn jako aportér – aportoval z vody lovci sestřelené kachny nebo jiné vodní ptáky. Časem se ale začal používat více jako společník. Slovo „pudl“ v překladu z německého Pudelhaas znamená „promoklý na kost“. Existuje domněnka, že mezi předky pudla patří retrívr a irský vodní španěl. Amatérští chovatelé se snažili vyšlechtit trpasličí psíky, velmi často však získávali jen slabé a neduživé jedince. Odborníci pak dosáhli normálních ukazatelů a stanovili standard. Ze standardního pudla byla odvozena trpasličí a miniaturní forma.
Je to dobře osvalený, elegantní pes. Hlava je ušlechtilá a zároveň úměrná velikosti těla. Oči mají oválný tvar a jsou velmi tmavé. U černých, aprikot, stříbrných a bílých pudlů jsou černé popřípadě tmavě hnědé. Hnědí pudlové mohou mít oči zbarvené i jantarově. Délka těla by měla odpovídat kohoutkové výšce. Pudl nese svůj dlouhý, vysoko nasazený ocas šikmo vzhůru, dříve se kupíroval. Drápy má černé nebo hnědé, bílé drápy jsou vadou u všech barevných variant. Uši by měly přiléhat k hlavě a sedět by měly v úrovni očí, či jemně pod ní.
Pudl známý jako velmi inteligentní (v žebříčku nejchytřejších plemen se dostal na druhé místo), chytrý a učenlivý pes. Je to aktivní, temperamentní a energický pes. S tím přichází nutnost zajistit mu jak fyzické (běh u kola, běh, canicross), tak především psychické vybití (psí sporty, obedience). Díky svému zápalu pro hru i učení je to velmi lehce a rychle vycvičitelný pes. Je vhodný pro většinu psích sportů, například agility, dogdancing, flyball, canicross.Snadno se naučí respektovat i nejmenší členy rodiny, naučí se být jemný a něžný. Nicméně, stejně jako jakékoliv jiné plemeno psa, by neměl zůstat s dětmi bez dohledu. Na rozdíl od menších rázů (toy a miniaturní) je klidnější a především trpělivější na divočejší dětské hry a tudíž do rodin s dětmi vhodný více. Také ale potřebuje dostatek místa.Má velmi silnou vazbu na majitele, případně rodinu, těm je velmi oddaný a těžce nese odloučení od nich. Nicméně jakákoliv nervozita, hlasité štěkání, nepřestávající vytí, ani všemožné ničení v době nepřítomnosti majitele samozřejmě je nežádoucí a stejně jako u ostatních rázů, je netypické pro plemeno a nemělo by tedy být tolerováno. Zvykání na samotu by mělo být postupné (nejprve pár sekund, postupně prodlužovat), a to už od prvního dne doma. Oproti tomu k cizincům se chová rezervovaně, ne však bojácně či dokonce agresivně. Je nutná důsledná socializace již ve štěněcím věku na nejrůznější podněty, předměty, situace, zvířata i lidi.
Německý ovčák (lidově též vlčák, německy Deutscher Schäferhund, anglicky German Shepherd) je německé psí plemeno, jedno z nejrozšířenějších na světě a též nejrozšířenější služební plemeno. Bývá uváděno i jako jedno z nejinteligentnějších. Díky své všestrannosti a přizpůsobivosti je využitelné v mnoha odvětvích kynologie.
Chov ovčáckých psů v Německu má poměrně dlouhou tradici: již v šestém století existoval zákon, který za zabití ovčáckého psa viníka tvrdě trestal. Tito psi byli ale stavěni pro obranu i před většími predátory jako jsou medvědi či rysové, byli tedy poměrně větší a mohutnější než pozdější ovčáčtí psi.
Němečtí ovčáci jsou středně velcí, robustně stavění a mohutní psi. Tělo má obdélníkový formát a je dobře osvalené. Hmotnost u dospělých psů (samců) se pohybuje mezi 30 a 40 kg, u fen je to 22 až 32 kg. Psi měří v kohoutku 60–65 cm, feny 55–60 cm. Obvod krku se pohybuje mezi 50 a 70 cm, délka hřbetu mezi 65 a 75 cm. Uznávaná zbarvení jsou černé s červenohnědými, hnědými, žlutými nebo světle šedými znaky, celočerné nebo vlkošedé a vlkošedé s černým sedlem a maskou.
Standard uvádí, že němečtí ovčáci „musí být povahově vyrovnaní, pevných nervů, sebevědomí, absolutně přirození (s výjimkou vydráždění), zcela dobromyslní, ale pozorní a ovladatelní.“ Obecně jsou tito psi temperamentní a pracovití, dokáží se dobře přizpůsobit různým podmínkám. Jsou vhodní jako rodinní psi a zároveň jako hlídací.Díky své učenlivosti se hodí pro různé psí sporty a bývají uváděni jako jedni z nejinteligentnějších psích plemen (společně například s border kolií). Jejich inteligenci zkoumal v 90. letech 20. století Stanley Coren, který německé ovčáky umístil ve svém žebříčku, publikovaném v knize The Intelligence of Dogs, na třetí příčku. Před ně se dostali pouze border kolie a pudlové. Coren zjistil, že němečtí ovčáci si dokáží základní povel zapamatovat již po pátém provedení a příkaz napoprvé provedou v 95 % případů.
Zaltý retrívr je plemeno psů vyšlechtěné ve Velké Británii a řazené mezi retrívry. Zlatý retrívr je obecně klidný, přátelský a vyhledávající společnost lidí a jiných psů pro své rozpustilé hry, které ho baví v každém věku. Má dobré plavecké schopnosti a hustou nepromokavou srst, což je plně využito při lovu kachen či jiného vodního ptactva. Jedná se o psa, který se vyznačuje velkou ochotou pomáhat lidem, a proto se také využívá jako canisterapeutický, vodící nebo asistenční pes. V průměru se dožívá 10 až 12 let.V závislosti na četnosti krytí, rodí zpravidla 6 až 10 štěňat.Zlatý retrívr je klidný, ochotný a velmi přátelský jak k dospělým, tak k malým dětem.
Se šlechtěním tohoto plemene začal lord Tweedmouth, který toužil po psovi loveckém s dobrými vlastnostmi a psovi vzhledově pěkném. K vyšlechtění použil žlutého retrívra, který se narodil ve vrhu černých retrívrů, a dnes již neexistujícího tweedového vodního španěla, později také irského setra a bloodhounda. Roku 1868 se narodila první štěňata, a tak začala jeho snaha za pomoci liniové plemenitby,kterou využil jako jeden z prvních šlechtitelů. V chovu a šlechtění zlatých retrívrů také pokračovali vikomt Harcout, který byl prvním vystavovatelem tohoto plemene, a paní Charlesworthová.Plemeno žlutých retrívrů bylo uznáno roku 1903 v Kennel klubu. Roku 1913 byl založen klub zlatých nebo žlutých retrívrů. Jméno zlatý retrívr bylo oficiálně přijato až roku 1920, předtím se mohl používat přívlastek žlutý nebo ruský.
Jedná se o středně velkého loveckého psa, jehož tělo je vyvážené a souměrné. Má dostatečně hluboký hrudník pro srdce a plíce, rovné přední končetiny, svalnaté zadní končetiny a silný ocas. Tlapky jsou okrouhlé „kočičí“. Krok má volný a dlouhý, bez náznaku kolísání. Jeho výraz tvoří široká lebka a kulaté hnědo černé oči s nepříliš dlouhým čenichem. Čenich je černý, ale ke stáří nebo při dlouhé zimě mění barvu na růžovou (Nebo ho mají růžový od narození). Uši má svěšené a posazené ve výšce očí. Srst je hladká nebo zvlněná s nepromokavou podsadou. Zbarvení srsti se pohybuje od krémové až po zlatavě rudou. Na evropských výstavách se upřednostňují světle zlatě a krémově zbarvení psi, nesmějí mít červené ani mahagonové zbarvení. V USA se upřednostňují syté a leskle zlaté až zlatě rudé zbarvení srsti.
Nelze jednoznačně určit, jaké povahové vlastnosti bude mít váš pes. Tím, že je to zlatý retrívr, má jisté předpoklady, ale hodně záleží na tom, jak prožil socializační fázi svého života, kterou částečně prožívá u chovatele a částečně u nového majitele, ale tímto se zabývá etologie psů. Předpoklady u zlatého retrívra jsou učenlivost, hravost, ochota pomáhat, přátelskost a laskavost.
Dobrman (anglicky: Dobermann) je psí plemeno vyšlechtěné v Německu v 19. století za účelem obrany a hlídání pána. Je největší z pinčů. Dnes se používá jako služební pes a společník.
Dobrman byl účelně vyšlechtěn v 70. letech 19. století německým výběrčím daní Louisem Dobermannem, podle kterého je plemeno pojmenováno. Ten k jeho vyšlechtění pravděpodobně použil rotvajlera, německého pinče, anglického greyhounda, výmarského ohaře krátkosrstého a manchesterského teriéra, sám si ale o šlechtění žádné záznamy nevedl, proto není jasné, zda byla použita ještě nějaká plemena. Pes, kterého chtěl vytvořit měl být nebojácný, temperamentní a učenlivý. První zápis dobrmana do plemenné knihy se uskutečnil roku 1893. První chovatelský klub v Německu ale nezaložil Dobermann, ale jeho nástupce Oto Göller, ten založil klub pod názvem Národní klub dobrmanských pinčů. Standard dobrmanů byl poprvé sepsán a schválen roku 1910.Během 1. světové války bylo do Ameriky odvezeno velké množství dobrmanů a jen málo se jich vrátilo. Po jejím skončení zbylo ve světě jen málo dobrmanů. Plemeno se ale nakonec podařilo zachránit a po pár letech se stalo oblíbeným plemenem v celé Evropě. O tyto psy později projevily zájem i ozbrojené složky, takže dobrman společně s německý ovčákem a airedale teriérem se stali prvními služebními plemeny.Za 2. světové války byli dobrmani hojně využívání v koncentračních táborech nebo přímo ve válce, kdy u nich byla rozvíjela agresivita a oblíbenost tohoto plemene u lidí se změnila v odpor k němu.Dnes jsou dobrmani oblíbení psi na celém světě, nevyjímaje třeba Ameriku. Stále jsou hojně využívání jako služební psi.
Dobrman má velmi elegantní postavu – jeho krk je štíhlý, přitom ale velmi dobře osvalený, hlava je nesena vysoko. Hruď má dobrou šířku. Dobrmanova srst je lesklá a hladká, tlapky jsou malé, avšak velmi stabilní, umožňující rychlý pohyb. Klasické zbarvení je black and tan, vyskytuje se ale i ve hnědé verzi. Vzácné zbarvení je i modré, avšak dle standardu je možné psy s takovým zbarvením uznat. Uši dobrmanů byly dříve kupírovány, ale v České republice to dnes zákony zakazují. Ocasy jsou již v mládí zkracovány dodnes.
Dobrman je inteligentní, vytrvalý, spolehlivý a temperamentní pes, překypující energií. Při náležité důslednosti se lehko vycvičí, pro svoji ovladatelnost a ostrost se dobrman řadí mezi služební plemena. Dobrman se v rodině chová velmi láskyplně, je těsně vázán na svého pána a nerad snáší samotu.Tento energický pes potřebuje hodně volného pohybu. Jeho srst nevyžaduje zvláštní péči, dobře zvládá horké podnebí a lze ho chovat i ve městě. Nevýhodou krátké srsti je však náchylnost k nízkým teplotám, kvůli které není dobrman vhodný k celoročnímu pobytu venku (je to možné pouze v případě, že má pes k dispozici zateplenou boudu). U jedinců z nekontrolovaných vrhů se může objevit agresivita a kousání ze strachu nebo při špatném vedení nesnášenlivost vůči jiným rasám. U dobrmanů se často vyskytují problémy se srdcem, srdeční choroby a dysplazie kyčelního kloubu. Dožívá se v průměru 12 let, ale i dobrmani s vyšším věkem nejsou výjimkou.
Shetlandský ovčák, sheltie, vyšlechtěná na Shetlandských ostrovech vypadá jako malá kolie. Na Shetlandských ostrovech najdeme malé ovce a Shetlandské poníky. A právě Sheltie byla jejich ovčáckým psem. Toto plemeno se považuje za výsledek křížení dlouhosrstých kolií s domácími psy na Shetlandských ostrovech, ale zřejmě má více krve původních keltských ovčáků. Plemeno je známé už od 18. století.Je to nenáročný, odolný a přátelský pes, v současnosti se chová také jako společník. Je oblíbená u rodin s dětmi.
Šeltie, pocházející ze Shetlandských ostrovů severně od Skotska, se začaly vyvíjet již v 17. století. Nevypadaly však vždy tak jako dnes. Ze začátku by se daly přirovnat spíše k malé border kolii. Do své dnešní podoby se dostaly až kolem roku 1940. Do této doby byl vzhled každého jedince dost rozmanitý. Hlavní příčinou takových rozdílů bylo, že se anglický Kennel Club nemohl dohodnout na standardní výšce a preferovaly se úplně jiné kostry než dnes. Někteří chovatelé se chtěli přiblížit vzhledu malé kolie a tak se dostávali do chovu šeltií malí jedinci kolií, kteří však krom krásy srsti zadělali na věčné problémy s výškou ve vrzích. Na rozvoji šeltie se nepodílela zdaleka jen kolie, spíše naopak. Kolie dodala pouze konečný elegantní vzhled, původem jsou šeltie pravděpodobně potomky špicovitých a severských plemen, Kavalír King Charles španělů a částečně mají také podobný původ jako border kolie.
Šeltie je malé plemeno s dlouhým a rovným hřbetem. Špičatá hlava má mírný stop. Oči jsou nejčastěji tmavohnědé mandlovitého tvaru. Uši jsou malé, blízko u sebe, v klidu přiléhají k hlavě, při soustředění směřují poloklopené vpřed. Srst je dlouhá a rovná s hustou podsadou, proto je nutné ji pravidelně kartáčovat. Může mít sobolí, trikolor, blue-merle, černo-tříslová nebo bicolour (černo-bílá) která je trochu vzácná. Ocas je nízko nasazený, lehce prohnutý.
O šeltiích se dá říci, že je to bezproblémové plemeno. Je velice inteligentní a vnímavá, a právě pro tuto vlastnost se nehodí ke každému. Bude určitě špatně snášet nervózního člověka, jelikož je citově labilní a neunese hrubost a řev, v takovém případě vám vyhlásí stávku. Je velice učenlivá a chápavá, a proto jí výcvik nedělá velké problémy. Některé šeltie ale v důsledku své vnímavosti přehnaně reagují na rušivé podněty, což může limitovat jejich pracovní upotřebitelnost. Nejvíce úspěchů dosahují v agility, kde se uplatní jejich přesnost. Některé šeltie vynikají často i velikou rychlostí. V poslední době se v České republice objevuje stále více šeltií v disciplíně dogdancing. I když je šeltie původně pes ovčácký a pudy pást mají šeltie dodnes, v České republice tato disciplína není příliš rozšířená. Je oblíbená u rodin s dětmi.