Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filosofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa. Dva romány Victora Huga byly katolickou církví zařazeny na Index zakázaných knih: Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris) dekretem ze dne 28. července 1834 a Bídníci (Les misérables) dekretem ze dne 20. června 1864. Victor Hugo psal poezii lyrickou, epickou, milostnou i satirickou. Jeho poezie překvapuje dokonalostí veršované formy, barvitostí obrazu a líčení nálad. Victor Hugo byl velkým milovníkem hudby, miloval skladatele Christopha Willibalda Glucka a Carla Marii von Webera. Například v Bídnících se zmiňuje o sboru lovců z Weberovy opery Euryanthe a označuje ho za „možná nejkrásnější kousek hudby, jaký byl kdy složen“.
Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo (nar. 1798) a Eugéne Hugo (nar. 1800). Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky, a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka a podle některých domněnek byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti. Sophie následovala svého muže do Itálie (kde Léopold sloužil jako guvernér provincie blízko Neapole) a Španělska (kde se ujal tří španělských provincií). Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho se stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky.
V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire (vycházel do roku 1821), ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Také druhý bratr Victora Huga, Eugène, se pokoušel o literární dráhu, byl však sužován duševní nemocí a zemřel ve věku 37 let. Mladý Viktor se zamiloval do Adèle Foucherové se kterou se proti vůli své matky tajně zasnoubil. S Adèle se oženil (1822) až poté, co zemřela jeho matka v roce 1821. Jejich první dítě Léopold (1823) zemřelo jako nemluvně. Hugovy další děti byly Léopoldine (1824), Charles (1826) François-Victor (1828) a Adèle (1830). Hugo vydal svůj první román Han z Islandu (Han d'Islande) roku 1823 a druhý, o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby.
Krize v osobním životě spisovatele nastala v roce 1833, kdy jeho manželka Adèle navázala milostný poměr s jeho dobrým přítelem, kritikem Sainte-Beuvem. Ve stejném roce se Victor Hugo seznámil s herečkou Juliettou Drouetovou (vlast. jménem Julienne Gauvainová), která se stala jeho milenko u, ne vždy však bydleli spolu pod jednou střechou. Victor Hugo jí věnoval mnoho svých básní a ona mu napsala velké množství dopisů. Jejich milostná korespondence vyšla knižně s názvem Lettres à Juliette Drouet 1833–1883: le livre de l'anniversaire par Victor Hugo et Juliette Drouet 1964.Autor byl zdrcen, když jeho nejstarší dcera Léopoldine tragicky zahynula v roce 1843, krátce po své svatbě. Utopila se nešťastnou náhodou i se svým manželem při projížďce na lodi v jezeře Seine à Villequier. Viktor Hugo byl zrovna na cestách a dozvěděl se o Léopoldině smrti z novin. Svůj šok, zděšení a žal popsal ve své básni À Villequier. Později napsal mnoho básní o jejím životě a smrti, nejslavnější pravděpodobně Demain, dès l'aube, ve které popisuje návštěvu jejího hrobu. I po mnoha letech se ve svých dílech snažil vyrovnat se ztrátou milované dcery tím, že vyjadřoval nejen zármutek truchlícího otce, ale i soucit s bolestí všech trpících např. ve sbírce básní La Pitié suprême 1879. Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852–55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–70). Zde také prožil další osobní tragédii se svoji krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Po útrapách, spojených s nešťastnou láskou (muž, kterého milovala, věřila mu a za nímž odjela až do daleké Kanady, ji veřejně odmítl), u ní naplno propukla vážná duševní nemoc. Po návratu do Francie žila až do své smrti v zařízeních pro duševně nemocné. Přestože Napoleon III prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby, než byl Napoleon III donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny. Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey (1872–73) poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy na to senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti. Victor Hugo zemřel roku 1885 v Paříži jako velký a uznávaný francouzský národní básník. V den jeho pohřbu byl vyhlášen státní smutek. Je pochován v pařížském Panthéonu. Na jeho památku byla zřízena dvě muzea: jedno v domě, kde žil na ostrově Guernsey, a druhé v jeho bytě v paláci Rohan na Place des Vosges.
Zpátky na začátek
George Gordon Noel Byron, lord Byron (22. ledna 1788 Londýn – 19. dubna 1824 Mesolongi, Řecko) byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří moderní eposy Childe Haroldova pouť a Don Juan, který zůstal nedokončený. Je také tvůrcem lyricko-epické byronské povídky, tj. poemy. Je považován za jednoho z největších evropských básníků.Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Jeho bývalá milenka lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásila, že je „šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát“. Byron působil jako vůdce jedné ze skupin italských karbonářů během bojů s Rakouskem. Později se účastnil bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, pročež je považován za řeckého národního hrdinu. Zde hojně přispíval svými financemi, aby podpořil hnutí odporu proti turecké nadvládě. Svou obětí dopomohl Řecku získat svobodu po staletém područenství v rámci Osmanské říše. Zemřel v Mesolongi na řecké půdě.
Celý Byronův život byl silně ovlivněn vrozenou nemocí nohy, která ho velmi trápila. Jeho chůva jej jako malého chlapce vedla k náboženství. Rád četl historické a rytířské romány, odtud zřejmě pocházejí rytířské ideály pozdějšího básníka. Okolo třináctého roku zdědil po prastrýci titul barona a pozemky a brzy na to se přestěhoval do Newstadského opatství. Starost nad ním převzala sestra jeho původní chůvy. Nová chůva byla původkyní jeho předčasné pohlavní iniciace. Do domu vodila různé hosty z okolních krčem. Odtud pramení některé zvláštnosti v jeho chování. Tehdy získal silný odpor k pokryteckému náboženskému moralismu. V roce 1801 nastoupil do prestižní soukromé školy v Harrow, kde zůstal do roku 1805. Mezi spolužáky se prosadil sportovními výkony, sečtělostí a duševními schopnostmi. Zamiloval se do dívky ze sousedního panství. Tato naprosto čistá a platonická láska zůstala nenaplněná. Ještě dlouho jej neopouštělo zklamání z této první velké lásky. Jeho dílo poznamenal střet snů a představ s tvrdou realitou.
Později studoval Byron na slavné univerzitě v Cambridgi, a to na Trinity College. Zde našel nové přátele. Na pokoji žil s dívkou převlečenou za chlapce (inspirace pro poemu Lara). Seznámil se se svou nevlastní sestrou Augustou Mary Leigh, k níž měl velice úzký vztah. Po studiích v Cambridgi na koleji Trinity se vrátil do Newsteadského opatství. Zde se setkal se svou láskou z dětství, tehdy již vdanou a zklamanou. Nic ho ve Velké Británii nedrželo, a tak se zadlužil a odcestoval. Již při plavbě Lamanšským kanálem začal psát epos Childe Haroldova pouť. První jeho zastávkou bylo portugalské hlavní město Lisabon. Dále pokračoval do španělské Sevilly, na ostrov Maltu, do Janova. Byl v této době vegetarián. Poté, co po vzdáleném příbuzném zdědil titul baron Byron z Rochdale, se básník mohl účastnit zasedání ve Sněmovně lordů. Zde také několikrát vystoupil. Hájil práva dělníků, jejichž práce byla tehdy nahrazována stroji. Ti se proti těmto snahám bouřili a stroje ničili. Byli nazýváni luddité (podle muže jménem Ned Ludd, jenž byl prvním, kdo začal stroje ničit). Byron také bojoval proti trestu smrti. Mezi jeho nejlepší přátele patřil mladý básník Percy Bysshe Shelley.
Roku 1823 z Janova odjel do Albánie a Řecka, kde se zúčastnil osvobozeneckého boje Řeků proti nadvládě Osmanské říše. Sídlil ve městě Missolonghi, kde onemocněl, pravděpodobně malárií. Jeho vleklé horečky spojené s kašlem se lékaři snažili léčit pouštěním žilou, což básníka ještě více oslabilo. Fyzicky zchátralý, předčasně zestárlý básník nakonec zemřel ve věku 36 let na sepsi.
Zpátky na začátek
Edgar Allan Poe (19. ledna 1809 Boston – 7. října 1849 Baltimore) byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista. Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Je autorem mnohých povídek a básní. Do Evropy se za Poeova života takřka neznámé dílo dostalo především díky překladům Charlese Baudelaira a částečně i Stéphana Mallarmého. Charles Baudelaire o něm napsal: „Ze všeho, co jsem četl, nabývám přesvědčení, že Spojené státy byly pro Poea jediné velké vězení a jeho vnitřní, duchovní svět básníka nebo i pijáka byl jediným vytrvalým úsilím uniknout vlivu této odporné atmosféry.“ Jeho dílo bylo inspirací mnoha pozdějších autorů (z nichž jmenujme asi nejznámějšího sira Arthura Conana Doyla a jeho kultovního hrdinu Sherlocka Holmese, jehož podoba je výrazně ovlivněna Poeovou postavou výjimečně inteligentního detektiva Dupina).
Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts. Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel. Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů, velkoobchodníků s tabákem; odtud plyne Poeovo prostřední jméno Allan. Rodina po nějaký čas bydlela v Liverpoolu a v roce 1815 byl Edgar poslán do internátní školy nejdříve ve Skotsku, potom v Londýně. Tajemná Anglie se tak stala mladému Edgarovi zdrojem inspirace po celý život. Dodala jeho pozdějším dílům onu fantaskní, tak typicky poeovskou hrůzostrašnost. V roce 1820 se vrátil do Richmondu. Už na střední škole vynikal znalostí literatury a historie, studoval francouzštinu a latinu. Od roku 1826 studoval literaturu na University of Virginia, kde však začal mít potíže s alkoholem a s hráčskými dluhy; pro ně se později rozešel se svým nevlastním bratrem, jenž je za Edgara odmítal platit. Ten se pokusil vydělat peníze vydáním sbírky Tamerlán a jiné básně, ale o knihu nebyl zájem, přestože obsahovala výborné básně, jako Sen ve snu, Duchové mrtvých či Jezero. Poe ve finanční krizi vstoupil k dělostřeleckému pluku v Bostonu a byl převelen na Sullivanův ostrov do pevnosti Fort Moultrie, kde sloužil od listopadu 1827 do prosince 1828. Na přání pana Allana se zapsal na vojenskou akademii ve West Pointu. Zde se však ukázal jako nedisciplinovaný voják a byl brzy propuštěn. Po propuštění došlo k rozporům a následně i k rozchodu s otčímem. Pokračoval v literární činnosti, pokoušel se prosadit zprvu jako básník, později psaním povídek. Básnická sbírka Básně od Edgara A. Poea z roku 1831 je věnována sboru kadetů Spojených států.
Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee. V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen’s Magazine (Graham’s Magazine). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou. Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu. Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně.
V roce 1844 se s manželkou usadil v New Yorku, kde předpokládal snazší možnost obživy. Žili v malém venkovském domě ve Fordhamu severně od města (nyní v Bronxu). Pracoval zde pro časopis Evening Mirror, který v lednu 1845 uveřejnil Havrana, báseň kterou doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Ve městě Providence měl před dvěma tisíci posluchači přednášku ke své eseji o básnickém principu, v níž představil své pojetí poezie. Rodný Richmond na jeho počest uspořádal slavnostní recepci, které se však nemohl zúčastnit, protože neměl vhodné oblečení. Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy. Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval. Zemřel za nejasných okolností. Dne 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral. Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Pohřbu na presbyteriánském hřbitově v Baltimore se zúčastnili čtyři lidé. Náhrobní kámen, který objednal v roce 1860 básníkův bratranec Neilson Poe, se nešťastnou náhodou rozbil dřív, než mohl být umístěn na hrob. V roce 1865 byla uspořádána sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem, který připomíná jeho nejslavnější báseň Havran: Quoth Raven, Nevermore (Havran říká: „Už nikdy!“). Od roku 1949 se zde scházeli ctitelé v den básníkova narození 19. ledna. Až do roku 2009 sem v noci přinášel neznámý obdivovatel každý rok tři růže a láhev koňaku. Později mu byl vybudován nový náhrobek, kde je uložen se svou ženou a její matkou. U příležitosti dvoustého výročí básníkova narození uspořádalo Poeovo muzeum v Baltimoru tichý slavnostní pohřeb 11. října 2009.
Zpátky na začátek
Jack London, vlastním jménem John Griffith Chaney (12. ledna 1876 San Francisco, Kalifornie – 22. listopadu 1916 Glen Ellen, Kalifornie) byl americký spisovatel, novinář, reportér a esejista. Psal o široké škále témat a problémů. Proslavil se především svými dobrodružnými romány Volání divočiny, Bílý tesák a Mořský vlk a autobiograficky ovlivněným románem Martin Eden. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době zlaté horečky na Klondiku se vydal na Aljašku, kde sice nezbohatl, ale později využil zkušeností ze severu ve svých povídkách a knihách. Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů a své názory zahrnul do knih se sociální tematikou, jako je například Železná pata. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Jako novinář referoval o životních podmínkách a krizích, které také fotograficky zachytil na celkem 12 000 fotografiích. V knihách Jacka Londona hrdinové objevují nové světy, setkávají se s mimořádnými situacemi a těžkostmi, musí projevit velkou sílu, aby dosáhli svého cíle nebo přežili.
Jack London se narodil 12. ledna 1876 svobodné matce Floře Wellmanové, jméno otce není spolehlivě určeno. Mohlo by se jednat o astrologa Williama Chaneyho, se kterým Wellmanová určitý čas žila v San Franciscu. On se však nikdy k otcovství nepřihlásil a odmítl pozdější Londonův pokus o jeho uznání. Matka byla nervově labilní a nejdůležitější osobou Londonova dětství byla bývalá otrokyně, Afroameričanka Virginie (Jennie) Prentissová, která o něho pečovala i v době, kdy byla matka provdána za Johna Londona, částečně postiženého veterána občanské války a otce dvou dcer. Všichni se usadili v Oaklandu, kde Jack navštěvoval základní školu a získával vědomosti četbou knih z místní knihovny. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Matčiny neúspěšné finanční spekulace přiměly Jacka najít si zaměstnání a od jedenácti let pomáhal živit rodinu. Po skončení školy v roce 1889 začal pracovat 12 až 18 hodin denně v místní konzervárně. Půjčil si peníze od chůvy Prentissové, koupil člun jménem Razzle-Dazzle a stal se ústřicovým pirátem. Tím začal jeho život dobrodruha a pijáka závislého na alkoholu. Po několika měsících se člun vážně poškodil a London se stal pomocníkem Kalifornské rybí hlídky, která dohlížela na dodržování zákona o rybolovu. V roce 1893 se dal najmout na rybářskou loď, která podél pobřeží Japonska lovila tuleně. Po návratu na pevninu vystřídal několik zaměstnání, pracoval v továrně na konopí nebo jako topič v elektrárně. Přidal se k protestnímu pochodu nezaměstnaných dělníků, který směřoval do Washingtonu ze všech koutů Spojených států a v roce 1894 strávil 30 dní za potulku ve věznici v Buffalu. V Oaklandu začal navštěvovat střední školu a přispíval do studentského časopisu. Obeslal literární soutěž časopisu Morning Call, získal první cenu a svůj první honorář za povídku Tajfun u japonského pobřeží (Story of a Typhoon off the Coast of Japan) O další povídky už nebyl zájem a London se stal nezaměstnaným tulákem. Cestoval po celé zemi načerno nákladními vlaky a živil se žebrotou. Uvědomil si, že lepší život může dosáhnout jen pomocí vzdělání, které mu umožní opustit fyzickou dřinu. Vrátil se do Oaklandu, studoval spisy socialistických filozofů, vystupoval na dělnických schůzích, vstoupil do Socialistické strany. V roce 1896 začal studovat na univerzitě v Berkeley, ale kvůli nedostatku financí musel v následujícím roce odejít a studium nedokončil. Bezúspěšně se pokoušel nabídnout své další články a povídky různým časopisům. Zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 popsal později v autobiografickém románu Cesta (The Road, 1907). V červenci 1897 se London se svým švagrem zapojil do Zlaté horečky na Klondiku. V drsném prostředí onemocněl kurdějemi, nemoc se trvale podepsala na jeho fyzickém vzhledu, ztratil čtyři přední zuby, vydělal peníze a zase o ně přišel. Během 11 měsíců tam však získal bohatý materiál pro své literární dílo.
Po návratu do Oaklandu v roce 1898 ho matka podpořila v rozhodnutí plně se věnovat literární kariéře. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Koncem roku získal honorář od celostátního časopisu Black cat za povídku Tisíc smrtí (A Thousand Deaths) a časopis Overland Monthly zveřejnil jeho povídku Bílé ticho (The White Silence). Postupně vycházely další Londonovy povídky a jejich souborné vydání na jaře roku 1900 pod názvem Syn vlkův (Son of the Wolf) se setkalo s velkým ohlasem. London se stal představitelem moderní americké literatury a získal popularitu u širokého spektra čtenářů zejména díky svým dobrodružným příběhům z divočiny se zvířecími hrdiny a příběhům o těžkém životě obyčejných lidí. V roce 1903 dosáhl světový úspěch s knihou Volání divočiny (The Call of the Wild). London byl přesvědčený socialista, dvakrát neúspěšně kandidoval za socialistickou stranu na starostu Oaklandu (1901, 1905). V roce 1902 odjel do Evropy a své poznatky z chudých londýnských slumů zpracoval v reportáži o londýnském East Endu.[6] Cestoval po zemi a přednášel o socialismu a publikoval dvě sbírky esejů o socialismu: Válka tříd (1905) a Revoluce a další eseje (1906). Jeho socialistické názory se promítly i do románů jako Železná pata (The Iron Heel, 1908), který je považován za možná nejsilnější socialistický román všech dob. Je řazen do žánru sci-fi. Soudobý editor Penguinu Jonathan Auerbach upozorňuje, že dílo velmi zaujalo Trockého, na nějž mohly udělat velký dojem líčení krutosti hutného a vykrystalizovaného korporátního fašismu a že mohly neblaze působit některé hrdinské a ženské archetypy, ale v zásadě jde o dílo značně prorocké v mnoha aspektech o kapitálu, moci a možnostech a mechanismech společenského vývoje platné dodnes, schopné postulovat nosnou kompetitivní strategii (kterou se inspirovalo například španělské družstvo Mobiot, které dodnes roste, dodnes rozšiřuje své aktivity, vyplácí renty a penze). I díky němu a dalším výrazným autorům této doby vznikla inspirativní díla protagonistů nové ekonomické školy - C. H. Douglase, Henryho George a Silvio Gesella, jež se věnují problému zvanému seigniorage. Socialistické myšlenky uplatnil i v románech Martin Eden (1909) nebo Bílý den (Burning Daylight, 1910). V roce 1916 ze Socialistické strany vystoupil, protože její program považoval za málo radikální.
Celý život bojoval s alkoholismem (poprvé se opil v pěti letech a od puberty se opíjel pravidelně).[10] Svou závislost výstižně popsal v knize Démon alkohol, která vyšla v roce 1914, dva roky před jeho smrtí. V té době vrcholila v USA abstinenční kampaň a je pravděpodobné, že jeho román přispěl k odhlasování prohibičního zákona. Už v roce 1912 lékaři zjistili, že má vážně nemocná játra a ledviny, zřejmě kvůli nemírnému pití především tvrdého alkoholu. Proti bolestem užíval morfium, jež mu legálně předepsal lékař. Navzdory zhoršujícímu se zdraví zůstal produktivní, napsal velké romány jako jsou Měsíční údolí (The Valley of the Moon) nebo Démon alkohol (John Barleycorn) z roku 1913, Tulák po hvězdách (Star Rover) z roku 1915 a řadu osobitých příběhů odehrávajících se na Havaji a v jižních mořích. Zůstal také politicky angažovaný. S manželkou podnikl cestu na Havaj. V červenci 1916 se London vrátil na ranč jako nemocný muž. V posledních dvou letech života prodělal záchvaty úplavice, žaludečních poruch a revmatismu. V důsledku alkoholismu trpěl selháním ledvin a byl závislý na lécích, které mu lékaři předepisovali proti bolesti. Zemřel 22. listopadu 1916 ve spánku na verandě svého domu v Glen Ellen ve věku čtyřiceti let. Podle svého přání byl zpopelněn a jeho popel byl uložen pod skálou nedaleko Wolf House. V roce 1955 byl vedle něho uložen i popel manželky Charmian. Hrob označuje velký balvan pokrytý mechem. V souvislostí s Londonovou smrtí se vyskytly spekulace o možné sebevraždě, lékařská zpráva však uvádí jako příčinu úmrtí akutní selhání ledvin v kombinaci s užíváním morfia. Podle některých spekulací mělo být předávkování záměrné a šlo tedy o sebevraždu. Z vyjádření jeho dcery, z názoru historika a z dopisu, který napsal v den smrti, však vyplývá, že zemřel nešťastnou náhodou.
Zpátky na začátek
Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde (16. října 1854 Dublin – 30. listopadu 1900 Paříž) byl v Anglii působící dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Jeho otec William byl přední irský oční a ušní chirurg, který byl roku 1864 za své služby povýšen do šlechtického stavu. Matka Jane byla úspěšnou básnířkou a irskou nacionalistkou, píšící pod jménem „Speranza“. Oscar Wilde se narodil jako druhé z jejich tří dětí, mezi starším bratrem Williamem a sestrou Isolou, která však zemřela v devíti letech na meningitidu. Dům Wildových byl lékařským a kulturním střediskem v Dublinu, který navštěvovalo mnoho známých osobností. Oscar se až do deseti let učil doma, v letech 1864 až 1871 byl v královské škole Portoro v Ennisklenn. Potom studoval s výborným prospěchem klasickou filologii na Trinity College v Dublinu, kde se věnoval především starořecké literatuře. V roce 1874 přešel na Magdalen College v Oxfordu a tam upoutal pozornost nejen svým vynikajícím intelektem a řečnickými schopnostmi, ale také extravagantním vystupováním a oblékáním. Zásadní vliv na jeho životní postoj i pozdější tvorbu měla filozofie jeho profesora Waltera Patera, propagátora tzv. čisté krásy v umění a stoupence hnutí estetismu. Začal psát verše ovlivněné anglickými prerafaelity (báseň Ravenna z roku 1878) a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Studia úspěšně dokončil v roce 1878 a po krátkém pobytu v Dublinu se usadil v Londýně. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost. Pro svůj šarm, duchaplnost a vypravěčské umění byl vyhledávaným a oblíbeným společníkem. Wilde byl představitelem mladých umělců, kteří otevřeně vystupovali proti nevkusu a kladli důraz na estetické hodnoty v umění i životě. Publikoval své verše v různých časopisech a v roce 1881 mu vyšla první sbírka s názvem Básně (Poems), která byla kritikou příznivě přijata.[2] V roce 1881 podnikl jako propagátor estetického hnutí velmi úspěšné přednáškové turné po severní Americe. Za vydělané peníze strávil tři měsíce roku 1883 v Paříži a v srpnu se vrátil do New Yorku na uvedení své první hry Vera. Po návratu do Londýna přednášel o svých dojmech z návštěvy USA a hodnotách umění v moderním životě. Odložil extravagantní oblečení a stal se propagátorem moderního životního stylu.
V letech 1886 - 1889 se věnoval žurnalistice. Ve svých článcích a sloupcích se vyjadřoval k různým aktuálním událostem. V polovině roku 1887 se stal redaktorem časopisu Svět ženy (Lady's World), do kterého psal o rodičovství, kultuře a politice, módě i umění. Koncem roku 1889 z novin odešel, protože se chtěl věnovat výhradně vlastní tvůrčí práci. Už od roku 1887 psal povídky pro různé časopisy a v roce 1888 vydal soubor pohádek Šťastný princ a jiné pohádky (The Happy Prince and other Tales). Vydal také několik brilantních studií o umění a politickou esej O lidské duši za socialismu (The Soul of Man under Socialism), v níž projevil výrazné sociální cítění. Postupně se stával známým a uznávaným spisovatelem. V roce 1891 byly publikovány dvě sbírky povídek: Zločin lorda Artura Savila a jiné povídky (Lord Arthur Savile's Crime and Other Stories) a Dům granátových jablek (A House of Pomegranates), kterou připsal své manželce. Ve stejném roce vyšel jeho jediný román Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray). V letech 1892 -1895 dosáhl Wilde velkých úspěchů jako dramatik. Jeho společenské konverzační komedie Vějíř lady Windermerové (Lady Windermere's Fan, 1892), Bezvýznamná žena (A Woman of No Importance, 1893), Ideální manžel (An Ideal Husband, 1895), Jak je důležité míti Filipa (The Importance of Being Earnest, 1895) s originální zápletkou a vtipnými dialogy obsahují také kritiku soudobé společnosti a morálky. Získaly si celosvětovou popularitu a hrají se dodnes. Jednoaktovou tragédii na biblický námět Salome napsal Wilde původně ve francouzštině, později byla přeložena do angličtiny Alfredem Douglasem. Při uvedení v Londýně měla hlavní roli hrát Sarah Bernhardtová, ale hra byla zakázána. Premiéru měla až v roce 1896 v Paříži.
Od roku 1891 Wilde udržoval blízký vztah s mladým, pohledným lordem Alfredem "Bosie" Douglasem, do kterého se vášnivě zamiloval. To naráželo na nevoli Bosieho otce, markýze Queensberryho. Ten se 19. února 1895 pokusil vyvolat skandál na premiéře Wildeovy hry Jak je důležité míti Filipa, načež Bosie přesvědčil Wildea, aby otce žaloval pro urážku na cti. Probíhající soudní spor se však posléze obrátil proti němu. Markýz Queensberry byl osvobozen a naopak Wilde byl 5. dubna téhož roku zatčen pro přečin proti mravopočestnosti. Dne 6. dubna započal soudní proces, na jehož konci byl Wilde odsouzen na dva roky vězení a nucených prací. Pokrytecká londýnská smetánka se od něj zcela odvrátila. Trest si odbyl ve Wandsworthu a poté v Readingu. Během pobytu ve vězení napsal formou dlouhého dopisu Alfredu Douglasovi svou osobní zpověď, která byla vydána po jeho smrti pod názvem De profundis (1905). Jeho žena Constance, se kterou se rozešel už v roce 1893, změnila sobě a synům příjmení na Hollandovi. Constance zemřela v roce 1898 v italském Janově, syn Cyril byl zabit během 1. světové války ve Francii. Vyvyan se stal spisovatelem a překladatelem a roku 1954 publikoval své paměti. Oscar Wilde po propuštění z vězení odjel v roce 1898 do Francie, kde se stýkal jen se svými nejvěrnějšími přáteli. S velkými přestávkami vytvořil svou poslední báseň, Baladu o žaláři v Readingu (The Ballad of Reading Gaol, 1898), která během tří měsíců vyšla v šesti vydáních.[2] Změnil si jméno na Sebastian Melmoth a většinu času trávil na cestách. Několik měsíců žil s Alfredem Douglasem, ale na nátlak rodiny se rozešli. Jeho tvůrčí elán vyprchal. Občas psal články do novin a pracoval na korekturách svých her. Byl bez prostředků a spoléhal na finanční výpomoc od svých přátel. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím na meningitidu v Paříži v hotelu d’Alsace v rue des Beaux-Arts. V okamžiku jeho smrti s ním byli jeho přátelé Robert Ross a Regie Turner. Je pochován na hřbitově Père Lachaise v Paříži, původně však byly jeho ostatky uloženy na hřbitově v Bagneux. Výdaje na pohřeb zaplatil lord Alfred, který se ho také zúčastnil.
V českých zdrojích (které však zřejmě vycházejí jen z tvrzení v předmluvě k českému vydání textu z r. 1992) je Wildeovi též někdy připisováno autorství krátké pornografické novely Lady Pokingham, Or They All Do It. Novela anonymně vycházela v letech 1879–1880 na pokračování v britském časopise The Pearl. V zahraničních vydáních však není Wildovo autorství zmiňováno. Text v češtině poprvé vyšel pod názvem Lady Fuckingham v roce 1992 v nakladatelství Cesty, za pseudonymem překladatele „Voloďa Miljuchin“ se skrýval (dle bibliografické databáze Historického ústavu AV ČR a Databáze českého uměleckého překladu) Vladimír Miltner, český indolog-lingvista, překladatel a publicista.
Zpátky na začátek