Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček (31. října 1821 Borová u Přibyslavi[1] – 29. července 1856 Praha[2]), byl český novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).
Karel Havlíček byl synem Matěje Havlíčka, kupce, a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z Horní Cerekve; pokřtěn byl Karel Boromejský Oldřich.[1] V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala.[3] Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Osobní zbožnost a také touha po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vedly 19letého Havlíčka k vstupu do pražského kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním
Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin
První vážnou známostí Karla Havlíčka byla jeho snoubenka Františka (Fany) Weidenhoffrová (1821–1878), později provdaná Judmanová. Její zámožní němečtí rodiče měli v Německém Brodu obchod se střižním zbožím. Vztah se začal rozvíjet po Havlíčkově návratu z Ruska roku 1844. Zachovala se řada dopisů, které si snoubenci vyměňovali poté, co Havlíček na jaře 1845 odešel do Prahy, v roce 1846 stanovoval (a odkládal) datum svatby. Ke svatbě však nedošlo
zpět na úvod
Franz Kafka (německá výslovnost: IPA: [ˌfʁant͡s ˈkafka], zvuk poslech; 3. července 1883 Praha[3] – 3. června 1924 Kierling u Klosterneuburgu); židovským jménem Anšel (אנשיל)[4], byl pražský německy píšící židovský[1] spisovatel. Je považován za jednoho z literárně nejvlivnějších spisovatelů 20. století, byl členem Pražského kruhu.[5][6] Napsal tři romány – Amerika, Proces a Zámek – a řadu povídek a novel (například Proměna). Podle něj vzniklo přídavné jméno kafkovský, jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích a je typické pro situace obsažené v Kafkových románech.
Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník u pojišťovny. Nikdy se neoženil. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Onemocněl tuberkulózou. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Oskaru Pollakovi v dopise v roce 1902 napsal: „Praha nepustí. Ani Tebe, ani mě. Tahle matička má drápy. To se člověk musí přizpůsobit, nebo –. Ze dvou stran bychom ji museli podpálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak by se nám snad podařilo uniknout.
Kafka byl plodným spisovatelem, většinu svého volného času trávil psaním, často pozdě v noci. Odhaduje se, že 90 % ze své tvorby sám spálil během svého života[9] z důvodu nespokojenosti téměř se vším, co napsal.[10] Velká část ze zbývajících 10 % je ztracena nebo nebyla publikována, za Kafkova života vyšlo jen málo jeho děl:[10] povídkové sbírky Rozjímání a Venkovský lékař a některé jednotlivé povídky (např. Proměna).
Otec Hermann Kafka (často na reklamě na vývěsních štítech jako Heřman) pocházel z jazykově nevyhraněného prostředí jihočeského Oseka u Strakonic, židovské komunity obklopené ze všech stran českým živlem. Mluvil německy i česky, psal německy s čechismy, obecně byla kvalita jeho psaní z důvodu nedostatečného vzdělání nízká. Rozuměl také jidiš a hebrejštině. V rámci sčítání lidu uváděl jako svou obcovací řeč střídavě češtinu a němčinu.[
zpět na úvod
Přesné datum a místo narození Boženy Němcové dosud není známo. Existuje o nich několik teorií.[17][18] Někteří historici a badatelé vycházejí z údajů v matrice města Vídně, podle kterých se 4. února 1820 na předměstí Alservorstadt narodila Barbara Nowotny. Zprvu byla zanesena jako nemanželské dítě Terezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863. V osobní korespondenci Boženy Němcové je 4. únor několikrát zmíněn jako den jejích narozenin.[17] Příjmení Panklová (nebo německy Pankl) získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočího Johanna Pankla (1794–1850), s Terezií Novotnou. Tato svatba se konala 7. srpna 1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Malé Skalici, v současnosti části města Česká Skalice. Johann Pankl byl původem Rakušan z obce Gainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimizoval Barboru jako manželské dítě. Pozoruhodné je, že existuje druhopis vídeňského matričního listu, ve kterém je Johann Pankl již uveden jako otec Barbory. To, že Barbora Panklová byla vlastním dítětem Johanna Pankla a Terezie Novotné, se domnívá badatel Jan Škoda – s tím, že se sňatkem musel Pankl čekat, až mu bude 26 let.
Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze.[8] Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity.[9] Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti.[10] Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů.
Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla, byla opakovaně vydávána a propagována prostřednictvím školní výuky, výstav a adaptací.[14] Pozici ve středu českého prozaického kánonu si Němcová udržela i po roce 1989, a její kniha Babička byla v Česku i na začátku třetího tisíciletí vnímána jako povinná školní četba.
Ještě před svou svatbou se Pankl a Novotná s dcerou Barborou přestěhovali do Ratibořic na panství vévodkyně Kateřiny Zaháňské, kde pak otec pracoval jako štolba, matka získala zaměstnání pradleny. Tam se za nimi později na čas přistěhovala i její tehdy 55letá matka a babička Barbory – Marie Magdalena Novotná, rozená Čudová (nar. 1770 v Dobrušce-Křovicích, zemřela v roce 1841 ve Vídni). Babička malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si ji Božena Němcová velmi zidealizovala.
zpět na úvod
Josef Dobrovský vystudoval gymnázium v Německém Brodě (dnes Havlíčkově Brodě) a v Klarovech. Zde se naučil česky. Poté se v letech 1769-71 přihlásil na studium filozofie do Prahy a zde studoval s vynikajícím prospěchem. Rok také studoval teologii a stal se ředitelem kněžského semináře a vychovatelem v rodinách šlechticů. Učil filozofii a matematiku syny hraběte F.A.Nostice.
Jeho vědecká práce začala v roce 1788. Dokázal, že vzácný rukopis svatého Marka uchovaný v Praze, není originál, ale opis z 9. století. Svým zaujetí pro pravdu a svou kritičností vyvolával Josef Dobrovský u mladší generace dojem jeho nevlasteneckého cítění. Byl obhájcem svobody myšlení a vědeckého úsudku a také nesmlouvavým kritikem. Kritiku pokládal za veřejnou záležitost potřebnou pro vědecký výzkum a pro zlepšení společenských poměrů. Neuznával předsudky a legendy tehdejšího náboženského života, ale přesto byl hluboce věřícím člověkem.
Na slavnostním zasedání České společnosti nauk, 25.září 1791 přednesl Dobrovský referát , ve kterém připomněl císaři Leopoldovi II., že Slované tvoří větší část jeho říše a mohou být jednou prospěšní v obraně“rakouského panování“. Tento referát vyšel tiskem a Dobrovský se stal buditelem. Zasloužil se o rozvoj českého jazyka, i když nevěřil v jeho uplatnění v náročné literatuře a vědě. Stanovil pevná pravidla mluvnice pro tvoření nových slov. V 80. letech se podílel na činnosti České společnosti nauk. Stýkal se s vědci mnoha evropských zemí. Mezi jeho žáky patřili F. Palacký, V. Hanka aj.
Josef Dobrovský byl světově proslulý a uznávaný vědec, měl velkou autoritu i u nové generace českých vlastenců. Od 20. let 19. století se všechen zájem upíral na J. Jungmanna. Dobrovský sice nesdílel jeho romantické nadšení a v jeho generaci příliš nevěřil, ale i tak její snahy podporoval. Za jeho troufalost označit Rukopis zelenohorský jako padělek bylo Dobrovského dílo českými vlastenci odsouzeno. Teprve T. G. Masaryk ocenil velký význam Josefa Dobrovského
zpět na úvod
Narodil se v Praze na Malé Straně 9. července 1834. Na Malé Straně chodil do školy, zpočátku německé, později na Akademické gymnázium, jehož ředitelem byl tehdy Václav Klicpera. Po maturitě začal studovat na právnické fakultě, studia však z finančních důvodů nedokončil. Velmi často cestoval, navštívil Paříž, Balkán, Orient, Itálii a Německo. Stal se žurnalistou, nejprve psal pro německý časopis, později pracoval jako fejetonista v deníku Čas, poté v Hlase a od roku 1865 v Národních listech. Jan Neruda se aktivně podílel na politickém ruchu, podílel se na formování demokratického křídla mladočeské strany. Jan Neruda byl nejaktivnějším členem literární skupiny, která připravila almanach Máj. Stal se hlavním mluvčím májovců v polemikách s představiteli konzervativního pojetí české literatury. Proti nim vydal roku 1858 anonymně veršovanou satiru „U nás“ a časopise Obrazy života a Rodinná kronika uveřejnil několik studií. V roce 1865 založil a do roku 1866 redigoval s V. Hálkem Květy. Zemřel 22. srpna 1891 v Praze.
Celá Nerudova tvorba vychází z konkrétních životních a společenské reality, promítá se do ní Nerudovo mládí, život na Malé Straně, Nerudovy lásky. Nejrozsáhlejší částí jeho tvorby je spjata s novinářskou činností, napsal více než 2000 fejetonů. Sám Neruda se pokusil svoje fejetony roztřídit podle žánrů do pětisvazkového výboru Fejetony (dva svazky nazvané Studie, krátké a kratší, svazek Žerty hravé a dravé a dva svazky cestopisných črt Menší cesty a Obrazy z ciziny). Pro rozvoj žurnalistických forem prózy mají velký význam především sociální stude prvního svazku Studií, krátkých a kratších. Velmi vzácné jsou i fejetony z roku 1863 Pařížské obrázky.
Otec byl vysloužilý voják, který vlastnil trafiku, kde malý Jan často sedával a poslouchal příběhy občanů z Malé Strany, které si zapisoval a poté také vydal ve svých povídkách.Nejraději měl svou matku. Neměl sourozence.Nikdy se neoženil a nikdy neměl děti. Tvrdilo se, že Jan je homosexuál.
Vůdčí představitel literárního hnutí družiny májové, průkopník kritického realismu, publicista, prozaik a básník.
zpět na úvod