Byl americký romantický básník, prozaik, literární teoretik a esejista.
Byl autorem zpravidla fantastických a mystických příběhů a zakladatelem detektivního a hororového žánru. Dokázal mistrovsky zachytit stav osoby, která příběh vypráví. Další díla lze považovat za ranou science fiction, z jeho pera pochází i několik humoristických příběhů. Svým dílem definoval podobu moderní americké literatury. Narodil se 19. ledna 1809 v Bostonu, Massachusetts.
Byl jedním ze tří dětí páru kočovných herců Elizabeth a Davida Poeových. Jeho otec trpěl alkoholismem a opustil rodinu roku 1810. Matka zemřela v roce 1811 ve věku 24 let na tuberkulózu[1] a zanechala tak po sobě tři sirotky: malého Edgara, jeho mentálně postiženou sestru Rosalii a bratra Williama, který stejně jako otec propadl alkoholismu a předčasně zemřel.
Od roku 1831 do roku 1835 žil v Baltimore u své tety. V roce 1833 se setkal s prvním úspěchem, když získal hlavní cenu na soutěži organizované baltimorským týdeníkem Saturday Visitor se svým příběhem Rukopis nalezený v láhvi. V roce 1836 se oženil se svou třináctiletou sestřenicí Virginií Clemm. Zemřela na tuberkulózu o jedenáct let později v roce 1847. Poe vyjádřil svůj zármutek v básni Annabel Lee.
V roce 1835 se vrátil do Richmondu, kde psal povídky a recenze pro literární měsíčník Southern Literary Messenger. Později pracoval jako redaktor časopisu Gentlemen’s Magazine (Graham’s Magazine). Alkohol a drogy způsobovaly Poeovi intenzivní stavy deprese a ohrožovaly i jeho zaměstnání, přestože jeho přičiněním časopisy zvýšily svou prestiž. Nízký plat ho nutil hledat vedlejší příjmy svou vlastní literární tvorbou.[3]
Postupně si získával jméno v literárních kruzích jako úspěšný vypravěč. Ve svých povídkách stále více využíval prvky napětí a hororu, vyznačovaly se hlubokou psychologickou analýzou postav. Čtenářský úspěch zaznamenaly hlavně povídky Jáma a kyvadlo a Zlatý brouk, která byla krátce po vydání zdramatizována. V roce 1843 časopis Saturday Evening Post zveřejnil jeho životopis a podobiznu.[1] Poe se kromě vlastní tvorby věnoval i literární teorii, psal eseje na téma básnických principů, metody psaní, jazykových prostředků a podobně.
náhrobní kámen na místě původního hrobu E.A.Poea v Baltimore V roce 1844 se s manželkou usadil v New Yorku, kde předpokládal snazší možnost obživy. Žili v malém venkovském domě ve Fordhamu severně od města (nyní v Bronxu). Pracoval zde pro časopis Evening Mirror, který v lednu 1845 uveřejnil Havrana, báseň kterou doslova ohromil tehdejší veřejnost. Poe tehdy zažil krátké období slávy a mondénních úspěchů. Ve městě Providence měl před dvěma tisíci posluchači přednášku ke své eseji o básnickém principu, v níž představil své pojetí poezie. Rodný Richmond na jeho počest uspořádal slavnostní recepci, které se však nemohl zúčastnit, protože neměl vhodné oblečení.[1] Jeho alkoholové a drogové dluhy jej však z onoho postavení brzy stačily uvrhnout zpět do zoufalé bídy.
Poeova smrt byla hodna děl, kterým se věnoval. Zemřel za nejasných okolností. Dne 3. října 1849 byl nalezen opilý (a zřejmě i pod vlivem omamných látek) na baltimorském chodníku v blízkosti Light Street. Byl urychleně hospitalizován, ale z kómatu, do kterého následně upadl, se po celé čtyři dny neprobral.[1] Zemřel na krvácení do mozku v ranních hodinách 7. října 1849. Pohřbu na presbyteriánském hřbitově v Baltimore se zúčastnili čtyři lidé. Náhrobní kámen, který objednal v roce 1860 básníkův bratranec Neilson Poe, se nešťastnou náhodou rozbil dřív, než mohl být umístěn na hrob.[3] V roce 1865 byla uspořádána sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem, který připomíná jeho nejslavnější báseň Havran: Quoth Raven, Nevermore (Havran říká: „Už nikdy!“).
Jako tříletý sirotek byl Edgar svěřen do sirotčince v Richmondu, kde se jej po relativně krátké době ujala rodina Allanů,
zpět na úvodNarodil se 9. dubna 1821 v Paříži. Matce Caroline bylo 27 let, otec Joseph-François měl 62 let a bylo to jeho druhé manželství. Charles měl nevlastního bratra Clauda Alphonse, který byl o šestnáct let starší.[1] Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Matka, kterou velmi miloval, se po dvou letech znovu provdala za důstojníka Jacquese Aupicka. V roce 1832 se přestěhovali do Lyonu, kam byl otčím převelen. Charles byl zapsán jako interní žák do Královské koleje (od roku 1888 Amperovo lyceum). Odloučení od matky nesl velmi těžce. Často psal nevlastnímu bratrovi, který se po dokončení studia práv oženil a stal se soudcem. Po počátečních neúspěších se Charlesovy studijní výsledky zlepšily. Byl mimořádně nadaný, ale jeho roztěkaná povaha a neschopnost se soustředit mu bránily udržet se mezi premianty a zavděčit se tak své matce.
V lednu 1836 se rodina vrátila do Paříže.[2] Charlese zapsali na lyceum Ludvíka Velikého. Kvůli rodičům se snažil uspět ve studiu, vynikal v latině a řečtině. Začal psát své první verše, které mu daly nový smysl života. V posledním ročníku byl vyloučen, když odmítl vydat učiteli lístek se vzkazem od spolužáka. V srpnu 1839 jako externí student složil maturitu na lyceu svatého Ludvíka. Ve stejný den byl jeho nevlastní otec povýšen na brigádního generála.[3]
V Paříži se vrátil k předchozímu způsobu života. Seznámil se s mladou kreolkou Jeanne Duvalovou, do které se vášnivě zamiloval. Smyslná, eroticky přitažlivá žena se stala inspirací pro jeho básnické dílo a jejich vztah trval s krátkými přestávkami téměř celý život. Její obraz nebo vzpomínka na ni se promítly do některých básní z pozdější sbírky Květy zla (Les fleurs du mal), např.: Exotický parfém (Parfum exotique), Vlasy (La chevelure), Had, který tančí (Le serpent qui dance), Posmrtná výčitka (Remords posthume). Její podobu zachytil i v několika perokresbách.[6] Určitý výtvarný talent zdědil po otci, často a rád kreslil, zajímal se o výtvarné umění.
V roce 1843 Baudelaire začal experimentovat s drogami, které podle jeho názoru podněcovaly jeho tvořivost. Závislost na drogách a lécích ho provázela zbytek života. Od roku 1847 bral pod lékařským dohledem opium jako lék na potíže způsobené syfilidou, kterou se nakazil pravděpodobně v roce 1840. Časté užívání drog navíc způsobilo, že se u Baudelaira projevily psychické obtíže. Začal trpět stihomamem, upadal do depresí, míval přeludy. Neléčená syfilida k tomu přidala další zdravotní problémy. O svých zkušenostech s alkoholem a drogami napsal později dvě eseje: O víně a hašiši (Du vin et du haschisch) z roku1851 a Umělé ráje (Les Paradis artificiels) z roku 1860.
Během následujících dvou let Baudelaire v rozmařilém životě téměř promarnil dědictví po otci, které získal po dosažení plnoletosti. Neustále se obracel na matku s žádostí o peníze a jeho nezodpovědnost ji přiměla k podání žádosti o ustanovení soudního dohledu. V září 1844 se z rozhodnutí soudu stal znovu nezletilým a ztratil právo disponovat svým majetkem. Byla mu vyměřena malá měsíční renta.[7] O peníze navíc musel žádat notáře nebo matku. S takovým ponížením a změnou životních podmínek se nedokázal vyrovnat a v červnu 1845 se demonstrativně pokusil o sebevraždu. V dopise na rozloučenou veškerý svůj majetek odkázal Jeanne Duvalové (Slečně Lemerové, což bylo její pravé jméno).[8] Jeho zranění bylo jen povrchové a po uzdravení se definitivně odstěhoval z bytu svých rodičů. S nevlastním otcem, který byl jmenován velitelem pařížské Polytechniky, přerušil styky úplně.
Vedle básnické tvorby se Baudelaire zajímal o výtvarné umění a své znalosti uplatňoval jako autor novinových článků a kritik. V roce 1845 vydal kritickou brožuru o Salonu vztahující se k výroční výstavě. Začaly mu vycházet drobné prozaické práce a další kritiky. Zpočátku je publikoval anonymně, později pod jménem Baudelaire-Dufaÿs, což bylo dívčí jméno jeho matky.[9] V roce 1846 vyšla v revui Ľ Artiste jeho první významná báseň Don Juan v podsvětí (Don Juan en enfer), inspirovaná dvěma Delacroixovými obrazy.[10] Eugene Delacroix byl jeho velkým idolem a Baudelaire mu po jeho smrti v roce 1862 věnoval několik oslavných článků.[11]
V roce 1848 se zapojil do revolučních událostí a bojoval na jedné z barikád. V následujících dvou letech se věnoval politické publicistice. Byl spoluzakladatelem radikálního opozičního časopisu Veřejné blaho (Le Salut Public), který však vyšel jen ve dvou číslech.[12] Po době nadšení pro revoluci se vrátil ke svým příspěvkům o umění, divadle a literatuře. Vypracoval se na předního kritika. Rozčarován z výsledků revoluce zmařené převratem Napoleona III. a nastolením tzv. Druhého císařství ukončil politickou aktivitu a soustředil se na básnickou tvorbu. Připravoval vydání básnické sbírky s názvem Limby, řadu básní z ní dal předem ke zveřejnění v různých časopisech. V srpnu 1851 časopis Le Messager de l Assamblée vydal jedenáct básní pod názvem Limby. Své příspěvky již podepisoval plným jménem: Charles Baudelaire.
Ještě před revolucí se seznámil s tvorbou Edgara Allana Poea, která mu byla velmi blízká. V roce 1848 se v revue Svoboda myšlení (La Liberté de penser) objevil Baudelairův překlad textu Edgara Allana Poea Fascinující zjevení (Révélation magnétique- Mesmeric Revelation). Od té doby dával najevo svůj obdiv k tomuto americkému spisovateli a stal se jeho uznávaným překladatelem. Zasloužil se o rozšíření Poeova díla nejen ve Francii, ale v celé Evropě. V roce 1852 byla zveřejněna jeho studie Edgar Allan Poe, jeho život a dílo.[13] Jeho překlady měly v určité době u čtenářů větší úspěch než vlastní básně.
Generál Aupick byl v roce 1848 jmenován velvyslancem v nejprve Cařihradě a později ve Španělsku, což pro Baudelaira znamenalo odloučení od matky. Až do návratu do Paříže roku 1853 spolu udržovali jen písemný styk, často motivovaný potřebou peněz. Baudelairův vztah k matce byl velmi složitý. Vyčítal jí, že sňatkem s Aupickem, který odsuzoval jeho způsob života, byl připraven o mateřskou lásku a rodinné zázemí. Teprve po smrti generála Aupicka v roce 1857 občas pobýval u matky v jejím domě v Honfleuru a postupně se sbližovali.
Baudelairovým významným inspiračním zdrojem, který se promítl do jeho básnické tvorby, byly ženy. Vedle Jeanne Duvalové to byly Apollonie Sabatierová a Marie Daubrunová, které prošly jeho životem počátkem padesátých let 19. století. Platonicky obdivoval paní Apolonii Sabatierovou, která ve svém salonu přijímala umělce a jíž od roku 1852 posílal anonymní milostné dopisy s básněmi, které později zařadil do sbírky Květy zla.[6] Po vydání sbírky v roce 1857 se snažil získat přímluvu paní Sabatierové v soudním řízení, ale po krátkém intimním vzplanutí Baudelaire tento vztah ukončil. V roce 1854 se setkal herečkou Marií Daubrunovou, která jeho obdiv využívala pro získání podpory své herecké kariéry. Zmiňuje se o ní v básních Jed, Podzimní zpěv a inspirovala ho k básni Jedné Madoně.[6] Od konce roku 1855 Baudelaire žil ve společné domácnosti s Jeanne Duvalovou, ale v září následujícího roku se rozešli.[14] Znovu se sblížili začátkem roku 1859, a když Jeane těžce onemocněla a hrozilo jí ochrnutí, Baudelaire ji podporoval i finančně.
zpět na úvodJosef Karel Šlejhar se narodil jako nejstarší ze čtyř dětí. Jeho otec Arnošt Šlejhar byl obchodník s bavlnou, matka Josefa, rozená Ulmannová.[1] [p 1] [p 2][3] Pro neshody mezi rodiči byl vychováván babičkou Karolinou Ulmannovou, mlynářkou v Dolní Branné u Vrchlabí. V letech 1877 až 1881 vystudoval reálku v Pardubicích. Po třech letech studia chemie na pražské technice studia pro nemoc zanechal. Vystřídal mnoho zaměstnání, pracoval jako technický úředník v cukrovaru, byl sedlákem na zděděném statku v Dolní Kalné. Měl celý život existenční i rodinné problémy.[4]
Manželství Dolní Kalná, bývalý statek J. K. Šlejhara, 1931 Dne 9. února 1892 se ve vinohradském kostele sv. Ludmily oženil s Johannou Nepomuckou (* 1869), dcerou vinohradského řezníka Františka Nepomuckého.[5] Rodina Josefa Karla Šlejhara bydlela na pražských Vinohradech, kde se jim roku 1893 narodila dcera Johanna, v letech 1894 a 1896 synové Josef a Arnošt.[6][p 3] Celkem se manželům narodilo sedm dětí, ze kterých přežily jen tři.[7]
Roku 1892 se Šlejharovi odstěhovali k rodičům do Staré Paky. Šlejharova povídka, uveřejněná v Květech v březnu 1893 a nazvaná Sezima, vyvolala kritickou reakci novopackých občanů. Ti zveřejnili v Národních listech otevřený dopis Šlejharovi, ve kterém se vůči jeho popisům místních občanů ohrazují a spisovatele nazývají "nedoukem" a o práci samotné píší, že "...je výpotkem chorého mozku a výmyslem šílence..."[8] Po konfliktu v Nové Pace se rodina v roce 1895 usídlila na statku v Dolní Kalné, který Josef Karel Šlejhar zdědil po dědečkovi z otcovy strany. Hospodaření se ztrátami a silné rozpory mezi manželi vedly k rozpadu manželství, rozvodu (na jaře 1901) a Šlejharově odchodu ze statku.[p 4] Dolní Kalná je nejen místem, kde Josef Karel Šlejhar hospodařil a kde došlo k rozpadu jeho manželství. Obec inspirovala jeho dílo, zejména romány Lípa a Vraždění.[9]
Po rozvodu Od roku 1901 až do své smrti byl Josef Karel Šlejhar učitelem na obchodních školách v Hradci Králové, Kolíně a od roku 1906 v Praze[10]. V roce 1908 byl Josef Karel Šlejhar opět policejně přihlášen na Vinohradech, už jako rozvedený. V roce 1911 žil, podle policejní přihlášky, ve společné domácnosti se svými třemi dětmi.[11]
V Praze se znovu oženil, sňatek však byl podle tehdejší legislativy neplatný.[3] Jeho syn Karel Uhlíř (1909–1987), pozdější brněnský lékař, proto nesl jméno své matky, Marie Uhlířové,[7] a otec není vůbec v matrice uveden.[12] Poslední bydliště měl Josef Karel Šlejhar na Vinohradech, v dnešní Dykově ulici. Zemřel v nemocnici na Královských Vinohradech na rakovinu žaludku a byl pohřben na pražském Vinohradském hřbitově.[2][3]
zpět na úvod(18. března 1842 Paříž – 9. září 1898 Valvins) byl francouzský básník a esejista. Bývá řazen mezi prokleté básníky a považován za nejvýraznějšího představitele symbolismu. Ve svém bytě pořádal od roku 1880 literární salony (zval literáty, hudebníky, malíře…). Jeho tvorba je symbiózou hudby, malířství a poezie – verše mají navodit hudebnost, grafické členění celé básně i jednotlivých veršů pak výtvarný dojem. Báseň má bez ohledu na obsah či formu vyvolávat dojmy. Za důležitou považuje inspiraci – sen, který vsugeruje dojmy. „Báseň je tajemství, k němuž čtenář musí hledat klíč.“ „Účinek básně není daný obsahem, formou, ale dojmem, který vzbudí.“
Mallarmého dílo je dílem cizeléra - neprodukoval básnické sbírky, ale spíše jednotlivé básně. Mnohá díla nedokončil (drama Igitur), jiná přepracovával a posléze opustil (drama Herodias). Existuje řada Mallarmého básní, které sám nazýval popěvky, a které se výrazněji neliší od produkce generace Parnasistů. Mallarmé vycházel stylově z Baudelaira, jeho celoživotním vzorem bylo ale dílo Edgara Allana Poea, které překládal do francouzštiny. Oběma autorům se postupně vzdálil důrazem na maximální prokomponovanost relativně krátkých veršových útvarů. Mezi vrcholná Mallarmého díla pak patří jednotlivé sonety, které nesou prostě jména svých úvodních strof (Výšinám dávám zář nehtu s onyxem...; Když vyvstala z obliny a vzepětí..., Krajka, jež ruší sama sebe...). Mallarmé je koncipoval jako hermetická, do sebe se zavíjející sdělení, často ve formě jediné, bohatě rozvinuté věty, dokonale propracované, psané širokodechým vázaným veršem. Pro pochopení Mallarmého díla je dobré znát jeho zájem o filosofii a lingvistiku, o to, jak se liší jazyk hovoru a básně. Většina Mallarmého díla se dotýká toho nejpodstatnějšího s čím se lidská existence v životě potkává: metafyzické zkušenosti. Proto bývá Mallarmé považován za nejvýznamnějšího francouzského symbolistního básníka první generace tohoto směru. Mallarmé sám svou metodu přirovnával ke kabale: veškerá použitá slova, obrazy, figury mají svůj odraz v transcendenci. Typickými tématy Mallarmého jsou prohra, vzepětí, únava, touha, božství, typickými emblémy labuť, váza, hvězdná obloha, podzim, voda. Pro svou zašifrovanost však mohou při nepečlivém čtení působit pouze jako ornamentální jazykové hry. Ve svém vrcholném díle, poémě Vrh kostek, nikdy nezruší náhodu, Mallarmé rezignoval na vázaný verš a kromě zcela volné textové "partitury" experimentoval i s roztříštěním narace. Pro použití různých typů fontů je Vrh kostek považován za předchůdce grafické poezie. Řada Mallarmého textů sloužila jako základ pro významné hudební kompozice (viz Debussy, Ravel, Boulez).
České překlady Do češtiny Mallarmého poezii překládali mimo jiné Jaroslav Vrchlický, Emanuel z Lešehradu, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Ota Nechutová anebo Jan M. Tomeš. Herodias (1871) – původně koncipováno jako drama, existuje tzv. Starý předzpěv k Herodiadě, samotná báseň Herodias a apendix Zpěv sv. Jana. Na postavě mladistvé matky princezny Salome traktuje Mallarmé mladistvou touhu po čistotě – ducha i těla – ničenou veškerou realitou okolo nás. Zpěv sv. Jana je záznamem vlastní dekapitace coby symbolu přechodu do vyššího stupně poznání. Báseň Herodias použil skladatel Paul Hindemith jako textový podklad ke stejnojmennému melodramu. Smuteční přípitek (Náhrobek Théophila Gautiera) (1873), nejdelší z řady "náhrobků" anebo "poct" (slovo "tombeau" má ve francouzštině dvojí význam), dalšího typicky mallarméovského útvaru. Zde rozvíjí ve vysokém stupni abstrakce své téma neukončitelnosti a marnosti lidského snažení uprostřed náhodného běhu věcí. Faunovo pozdní odpoledne (1876), ekloga – původně zamýšleno jako drama. Faun si v básni evokuje milostné prožitky s nymfami. Bez ohledu na skutečnost rozvíjí dál své představy... Faunem se inspiroval mimo jiné Claude Debussy: napsal podle něj stejnojmennou symfonickou báseň. Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (1914, posmrtně) – Poéma obkružuje motiv ztroskotavšího mořeplavce – předobrazem byl Vasco da Gamma. Ztroskotání je ale pojímáno šířeji a ztroskotancem je zároveň sám básník na své pouti za vyšším řádem věcí, za souhvězdím. Náhoda je pak skaliskem, o které jeho snaha vždy znova ztroskotává. Bloudění je cíl pouti.
zpět na úvod