Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se 9.1. 1890 v Malých Svatoňovicích nedaleko Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře, posléze do Prahy k rodičům, kde také nakonec maturoval. Po gymnáziu studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakult Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V Praze nakonec obhájil doktorát a zůstal v Praze se svým bratrem Josefem.
Karel Čapek pracoval jako člen redakční rady časopisu Národ, soukromý učitel syna hraběte Lažanského, dramaturg Vinohradského divadla, Lidových novin a od roku 1917 byl spolu s Josefem redaktorem Národních listů a nového satirického týdeníku Nebojsa (po 3 letech Z Národních listů oba odešli pro neshody s šéfredaktorem). Krátce po své cestě do Anglie (1924) se stal členem přípravného výboru pro ustanovení pražského Pen klubu. Pravidelně se vídal s prezidentem Masarykem, navštívil i E. Beneše. Zastával funkce v různých kulturních a literárních výborech a komisích. Roku 1932 s bratrem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho navrh H. G. Wells a norský tisk ho dokonce navrhl na Nobelovu cenu.
Karel Čapek je prvním českým spisovatelem, který uspěl v zahraničí a tím velice prospěl české literatuře. Jakožto člen československého Penklubu byl v době hrozící nacistické okupace jedním z hlavních motorů odporu, kdy využil veškeré své možnosti a kontakty pro vyburcování národa a světa při snaze o zachování svobody. Evakuaci do Anglie jako správný vlastenec odmítl. Koncem roku 1938 však náhle umírá na následky chřipky a zánětu ledvin.
Literární tvorbu zahájil Čapek před první světovou válkou, zpočátku spolu s bratrem Josefem. Byl silně ovlivněn svým filosofickým a estetickým vzděláním, především pragmatismem a expresionismem, ale ovlivnila ho také vědeckotechnická revoluce. Disponoval velmi širokou slovní zásobou, používal neobvyklá slova a rozvitá souvětí, uměl velmi dobře využívat zvláštností českého jazyka.
V dílech K. Čapka se uplatňuje individualistický přístup a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Byl samozřejmě také ovlivněn první světovou válkou a později blížící se druhou světovou válkou.
Čapkovo rozsáhlé dílo bývá děleno na dvě části. V první, zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání. Druhá, utopická část je kritikou společenských problémů moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu. Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující, nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil. Pro tato díla bývá občas K. Čapek považován za předchůdce sci-fi.
Rozsáhlá je rovněž Čapkova novinářská činnost, ovšem vzhledem k jeho přátelství s T. G. Masarykem lze pochybovat o její objektivitě. Nicméně novinařina mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Na druhou stranu jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů, a to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností. Jeho novinářská činnost je spojena především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu.
Jiří Wolker
Jiří Wolker, celým jménem Jiří Karel Wolker (29. března 1900, Prostějov– 3. ledna 1924, Prostějov), byl český básník, představitel tzv. proletářské poezie.
Rodinný původ
Rod Wolkerů pochází z předměstí Prostějova, kde žil Jiřího praděd Martin Wolker. Martinův syn Karel se zde živil jako kožešník a vnuk Ferdinand (* 1873) bydlel již v samotném Prostějově. V roce 1899 si Ferdinand vzal za manželku Zdenu Skládalovou (1879–1954), dceru svého firemního společníka a prostějovského měšťana Jiřího Skládala. Později se stal bankovním úředníkem. Ferdinandovi a Zdeně se v březnu 1900 v domě č. 22 narodil syn, který byl pokřtěn jako Jiří Karel. O tři roky později se pak narodil jeho mladší bratr Karel (1903–1932), který zemřel osm let po Jiřím rovněž na tuberkulózu.
Pobyt v Prostějově a na Svatém Kopečku
Jiří Wolker vystudoval gymnázium v Prostějově, které bylo později přejmenováno na Gymnázium Jiřího Wolkera. V letech 1916–1917 se pod vedením Antonína Svojsíka účastnil skautských táborů v Orlovských lesích nedaleko hradu Lipnice.
Do dvaceti let trávil prázdniny u prarodičů v letním sídle rodiny Skládalových ve vile Bellevue na Svatém Kopečku u Olomouce. Na Svatém Kopečku složil Jiří Wolker nejvíce básní v období mezi květnem a srpnem 1918.
Studia v Praze
Od roku 1919 studoval na přání svého otce práva v Praze, přičemž zároveň navštěvoval literární přednášky Františka Xavera Šaldy a Zdeňka Nejedlého. V Praze pobýval do června 1923.
V roce 1921 vystoupil Wolker z římskokatolické církve. Od roku 1921 byl členem prostějovské pobočky KSČ. V letech 1921–22 byl členem Literární skupiny a 1922–23 Devětsilu; v obou případech byl důvodem jeho odchodu nesouhlas s vývojem a politickou neangažovaností.
Závěr života
V dubnu 1923 mu byla zjištěna tuberkulóza. Od června do prosince téhož roku se léčil ve Vysokých Tatrách, v Tatranské Poliance a na chorvatském ostrově Krk; nakonec byl smrtelně nemocný převezen domů, kde za několik dní zemřel. Je pochován na městském hřbitově v Prostějově.
Jaroslav Vrchlický
Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice), byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Jeho monumentální dílo, obsahující všechny žánry literární tvorby, patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře.
Dětství a studia
Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy (zemřel v listopadu 1874) a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy (1857–1861), do hlavní (měšťanské) školy chodil krátce v Kolíně v letech 1861–1862.
Na Gymnáziu ve Slaném studoval od roku 1862. Zde byl jeho spolužákem Václav Beneš Třebízský, dále v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Verše začal psát už během studií. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický (1842–1869). V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních.
Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu. Jeho první sbírka milostných lyrických básní Z hlubin vyšla ještě před odjezdem do Itálie.
Počátky praxe a literární tvorby
Dále Vrchlický v Praze navázal přátelství např. se Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem. Společně založili skupinu lumírovců (Jirásek záhy přešel k ruchovcům).
Vrchlický jako první literát s oblibou užíval slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech (Pábitelé).
Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi nejprve v Meranu nad Panarem u Modeny, později v Livornu. Po návratu krátce působil na učitelském ústavu v Praze v Panské ulici, vyučování ho však nebavilo. Na přímluvu hraběte Montecucoliho u Leopolda Lva Thuna-Hohensteina byl roku 1877 jmenován tajemníkem na pražské české technice, později pracoval jako tajemník České akademie věd a umění. To mu poskytlo existenční zajištění a možnost věnovat se ve volném čase literární tvorbě. V osmdesátých letech prožíval tvůrčí vrchol a byl nejuznávanějším českým básníkem. Jeho tvorba byla překládána i do cizích jazyků, zvláště němčiny a polštiny.
Úspěšný autor a politik
Roku 1898 získal vzácně udílené Vyznamenání za umění a vědu. V roce 1901 jej rakouský císař František Josef I. (mj. spolu s Antonínem Dvořákem) jmenoval doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti tovaryšstva polského v Paříži a také čestným občanem mnoha českých měst, včetně rodných Loun. Roku 1893 byl jmenován profesorem evropské literatury na Univerzitě Karlově, získal čestný doktorát. Byl také členem České akademie věd a umění (jmenován císařem 20. dubna 1890). Tehdy (1903–1904) se setkal také s Milanem Rastislavem Štefánikem.
Vrchlický byl prvním českým autorem, který byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Byl nominován v letech 1904–1909, 1911 a 1912. Cena mu však nikdy nebyla udělena.
Josef Václav Sládek
Josef Václav Sládek (27.10.1845 – 28.6.1912) byl český spisovatel, básník, novinář a překladatel. Patří mezi zakladatele české poezie pro děti, spisovatele vlastence a představitele realismu. Byl jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa I.
Narodil se ve Zbirohu jako syn zednického mistra. Vystudoval gymnázium a dále jazyky a přírodní vědy v Praze. Toto studium v roce 1868 přerušil a na dva roky odcestoval do Ameriky, kde zastával funkci vychovatele, učitele a redaktora krajanských novin. Jeden čas také pracoval jako dělník na stavbě železnice a to hlavně z důvodu své špatné finanční situace.
Byl nadšen z demokracie americké společnosti, ale zároveň šokován z útlaku indiánů a bezohlednosti kapitalismu. Po návratu do vlasti získal práci redaktora v Národních listech a poté profesora na obchodní akademii a lektora angličtiny na filosofické fakultě. V roce 1873 se Sládek stal spoluvydavatelem Lumíra, ve kterém později (od. r. 1877) působil i jako redaktor, o něco později se stal vedoucím redaktorem, kterým zůstal až do konce svého působení v Lumíru (1898). Své básně a články uveřejňoval i v mnoha dalších časopisech např. Květy, Světozor, Osvěta aj.
Oženil se s Emilií Nedvídkovou, ta však při porodu zemřela i s dítětem. Básník byl na dně, onemocněl nervovou chorobou a revmatismem. Teprve po dalším sňatku s Marií Veselou mu nastaly lepší časy, zejména pak po narození jejich dcery.
Pobyt v USA jej velmi ovlivnil, celý zbytek života byl velmi orientován na anglo-americkou literaturu. Spolu s Vrchlickým a Zeyerem se Sládek snažil prosadit moderní chápání umělecké tvorby a tvrdě se zastával Vrchlického v době, kdy čelil kritice mladé generace v devadesátých letech.
Jeho typickým tématem je český venkov s častými motivy domova, dětství a rodného kraje. Sládek si venkovský svět do určité míry zidealizoval, venkovský život mu připadal poetičtější než život ve městě. Jeho verš je jednoduchý, rytmický a melodický, díky tomu se řada jeho básní dočkala zhudebnění. Jako překladatel se snažil vyhledávat neznámé zahraniční autory. Modernizoval zastaralé překlady, ale snažil se v nich zachovat atmosféru a obsah díla. Jeho překlad Shakespeara (33 z 37 jeho dramat) obsahuje více veršů než anglický originál. Byl také významným zakladatelem moderní dětské poezie, ve které se snaží přiblížit dětské fantazii a jejich jemné duši. Zemřel po dlouhé nemoci roku 1912 ve Zbirohu.
spět na začátekKarel Hynek Mácha
Karel Hynek Mácha, vlastním jménem Ignác Mácha (16. listopadu 1810 Praha-Malá Strana – 6. listopadu 1836 Litoměřice), byl český básník a prozaik, představitel českého romantismu a zakladatel moderní české poezie. Proslavil se především lyricko-epickou poemou Máj (1836), jednou z nejvydávanějších českých knih.
Máchova rodina
Narodil se jako Ignác Mácha (jméno Karel si přidal z důvodu obrozeneckého trendu a Hynek je počeštěný Ignác) v pátek 16. listopadu 1810 v Praze, na Újezdě čp. 400/3 v domě U Bílého orla; koncem 19. století byl dům zbourán, dnes na jeho místě stojí dům nový (Újezd čp. 401) a je na něm umístěna pamětní deska, upozorňující na Máchův rodný dům. Pokřtěn byl v blízkém kostele Panny Marie Vítězné. Jméno Ignác (jež si počeštil na Hynek) získal po jednom ze svých kmotrů (Ignáci Mayerovi).
Máchovým otcem byl Antonín Mácha (1769–1843), mlynářský tovaryš, voják a později majitel krupařského krámku. Máchova matka Marie Anna Kirchnerová (1781–1840) pocházela z rodu českých hudebníků. Dva roky po Hynkovi se manželům Máchovým narodil syn Michal (1812–1871).
Kvůli finanční krizi nežila rodina na Újezdě dlouho. Několikrát se stěhovala, aby se nakonec, když bylo Máchovi šestnáct let, usadila na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) v domě U Hrbků (proti kostelu sv. Ignáce). Zde Mácha bydlel se svými rodiči do konce svých studií a odchodu do Litoměřic v září 1836; zde vznikla převážná část jeho literárního díla.
Studia
Navštěvoval farní školu při kostelu svatého Petra na Poříčí, obsazovanou křížovnickým řádem, poté studoval hlavní školu u piaristů. V letech 1824 až 1830 studoval piaristické gymnázium na dnešních Příkopech. Od podzimu 1830 navštěvoval na pražské univerzitě filozofickou fakultu a mezi roky 1832 a 1836 studoval na téže univerzitě práva.
Uměl německy a česky, ve škole se učil latinu; pod vlivem polských událostí (revoluce v roce 1830) a četby polských autorů (Adam Mickiewicz) se Mácha začal učit polsky. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna, jenž povzbuzoval své žáky k literární činnosti a hodnotil jejich práce; Máchovi pochválil báseň Svatý Ivan.
Herec a dramatik
Navštěvoval česká i německá divadelní představení. Ve Stavovském a Kajetánském divadle v letech 1834 až 1835 ochotnicky vystoupil v 16 hrách (především Klicperových a Štěpánkových). Jako student univerzity hrál pod pseudonymy Milihaj, Chám, Hynek. Josef Krasoslav Chmelenský ho v České wčele chválil za výkon v roli Jindřicha Prachatického v Klicperově Blaníku. Podle Chmelenského byl Mácha „ochotník pěkně rostlý, a co se jadrné české výřečnosti dotýče, vší chvály hodný“ a měl „mluvu čistou a nad jiné zřetelnou“.
Sám se také pokoušel o dramatickou tvorbu. Svědčí o tom dochované zlomky historických dramat Bratři, Král Fridrich, Boleslav, Bratrovrah, vzniklých mezi lety 1831 a 1833. Žádnou divadelní hru však nedokončil.
Herec a dramatik
Mácha byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména krásy přírody a romantická místa spojená s historií. Ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest nepodnikl sám.
První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832; vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Doprovázel jej spolužák a přítel Eduard Hindl (1811–1891).
Na přelomu srpna a září 1833 podnikl opět s Hindlem tzv. Krkonošskou pouť. Během ní navštívil mj. Valečov, Kost, Trosky, Radim u Jičína, Třebihošť. Máchův podpis se nachází v pamětní knize Sněžky (28. srpna 1833). Cesty do těchto končin Mácha uskutečňoval i v následujících letech.
V pondělí 4. srpna 1834 vyrazil Mácha na cestu do severní Itálie. Jeho společníkem byl Antonín Strobach (1814–1856), pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala 6 týdnů (někdy ušli denně až 60 kilometrů) a vedla z Prahy, přes České Budějovice, Linec, Salcburk, Innsbruck do Benátek. Odtud pluli do Terstu. V Lublani se Mácha setkal s významným slovinským básníkem Francem Prešerenem. Cesta pokračovala přes Vídeň do Prahy.
O svatodušních svátcích 1835 šel Mácha se svými přáteli na osmidenní výlet do boleslavského kraje. Při té příležitosti navštívili vlasteneckého kněze Antonína Marka, žijícího nedaleko Jičína.
Zvláštní půvab měly pro Máchu hrady a zříceniny. Psal si seznam „hradů spatřených“, který čítá na 90 položek (mnohé hrady navštívil opakovaně). Dochovalo se 115 kreseb a akvarelů „hradů spatřených“. Tyto Máchovy práce vznikaly přímo v plenéru (doma pak některé z nich koloroval); hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. O Máchově fascinaci výtvarným uměním vypovídají poznámky z jeho návštěvy vídeňské obrazárny (cestou z Itálie).
Ženy a syn
Skutečnou Máchovou partnerkou, snoubenkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková (zvaná Lori). Mácha se s ní seznámil v zimě roku 1834 po divadelní zkoušce, v domě U Červeného orla v Celetné ulici (dnes čp. 593/21), kde v té době byla kavárna U Suchých. Do divadelní společnosti uvedla Lori pozdější manželka Josefa Kajetána Tyla Magdalena Forchheimová; Tyl byl při seznámení přítomen. Charakter jejich vztahu, jejž ukončila po téměř třech letech Máchova smrt, nastiňuje Máchův intimní deník z roku 1835 a jeho dopisy. Podstatnou roli hrála v tomto vztahu Máchova povaha, jeho přecitlivělost a žárlivost, své učinili i rodiče mladých partnerů, ale třeba i Lořina neochota naučit se česky.
2. října 1836 porodila Lori Máchovi syna Karla Ludvíka). Naposledy se s Máchou viděla 16. října 1836. Jejich svatba se měla konat 8. listopadu 1836 v kostele svatého Štěpána v Praze.
Poslední týdny a smrt
Na začátku srpna 1836 získal Mácha absolutorium na právech. Nástup do zaměstnání však odložil – aby mohl cestovat a aby byl v Praze při korunovaci císaře Ferdinanda českým králem. Koncem září nastoupil jako koncipient u litoměřického justiciára Josefa Filipa Durase (1793–1853).
2. října se v Praze narodil Lori syn Ludvík. 4. října jel Mácha do Prahy, aby potomka viděl. V noci 15. října se doslova rozběhl z Litoměřic do Prahy; bylo to naposledy, kdy Prahu navštívil a kdy viděl syna a Lori. V neděli 23. října si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění.
Začátkem listopadu se Máchovo zdraví rychle zhoršovalo. Měl průjem, ale žádné léky neužíval a dál chodil do kanceláře. 2. listopadu píše dva poslední dopisy – rodičům a Lori. V noci na 5. listopad se mu velmi přitížilo, zvracel a vyžádal si lékaře. Přesto ráno vstal a šel se omluvit do práce, kam mu přivolaný doktor nedovolil dojít. Zemřel v neděli 6. listopadu 1836 přibližně ve tři hodiny ráno. Úřední záznam uvádí jako příčinu Máchova úmrtí Brechdurchfall, tedy cholerinu, mírnější formu cholery, projevující se dávením a průjmy.
Protože byla obava ze šíření nákazy, bylo jeho datum úmrtí na úřední listině o jeden den posunuto. Z toho důvodu je na pamětní desce v Litoměřicích i na náhrobku uvedeno datum úmrtí již 5. listopadu. Pohřeb se konal na litoměřickém hřbitově 8. listopadu 1836 ve tři hodiny odpoledne za přítomnosti Máchova bratra Michala. Máchovy ostatky zde byly uloženy na téměř 102 let.
17. listopadu 1836 bylo v Praze v kostele svatého Ignáce na dnešním Karlově náměstí slouženo za Máchu rekviem. Kostel byl plný. Účastni byli Máchovi rodiče, studenti, profesoři, mj. Josef Jungmann.